Ing. Marián Fillo                  V očkovacích látkách se hliník používá jako adjuvant, tzn. na posílení imunitní odpovědi, tj. na zvýšení tvorby protilátek. Hliník je však jedovatý pro mozek a nervovou soustavu a způsobuje různá neurologická poškození, od lehčích až po těžkou demenci a smrt. K tomu více v článcích v tomto přehledu.

V tomto článku Vám přinášíme seznam očkovacích látek s platnou registrací v České republice, které obsahují výrobcem přiznaný hliník, a to seřazený jednak podle abecedy, jednak podle množství obsaženého hliníku.

Je přitom nutné podotknout, že ve vakcíně může být více hliníku, než výrobce uvádí, protože část hliníku může být znečištěním (kontaminací) z výroby. Výrobce v příbalovém letáku přiznává jen ten hliník, co do vakcíny úmyslně přidal, ne však ten, co je ve vakcíně jako neúmyslné znečištění. Uvedená množství hliníku je proto potřebné chápat jako orientační. I z vyjádření slovenského ŠÚKL ke kolísavému množství hliníku ve vakcíně Imovax D.T. Adult je jasné, že výrobcem udávaná čísla jsou jen velmi přibližná.

Zdroj :  http://www.svobodavockovani.cz/news/obsah-hliniku-v-ockovacich-latkach-s-platnou-registraci-v-cesku/

Vaším cílem není ani jídlo, ani pití,
ani oblečení, ani pohodlí, ani cokoli jiného,
v čem není Bůh. Ať se vám to líbí nebo ne, ať to víte
nebo ne, ve vaší povaze je, že hledáte, pátráte,
pokoušíte se vyslídit stopu,
na které byste mohli najít Boha.

Eckhart

V povaze lidského ducha je hledání. Ne hledání hmotných statků,zábav, či pozemských rozkoší. Vnitřní potřebou, onou neutišitelnou touhou je potřeba nalézt sebe sama, vrátit se domů, k Otci. Nebo jinými slovy : Probudit se ze zlého snu. Je to totéž. Náš pobyt zde na Zemi se podobá  zlému snu,  před procitnutím. Vždyť největší tma bývá krátce před svítáním. Přestože jednotliví lidé sní své různé osobní sny, sní své různé osobní životy, bývá většina těchto snů plná bolesti, trápení a zmaru. Je to však v porádku. Vždyť moudrý člověk ví, že není třeba truchlit ani nad živými ani nad mrtvými, prostě proto, že není proč. Slovy taoisty: Mudrc zachází ze všemi lidmi, jako se slaměnými psy .Ne, není v tom ani egoismus, pohrdání, nebo despekt. Je v tom moudrost. Je dobré si uvědomit, že osud jednotlivé lidské bytosti zaváté na tento hmotný svět, je přímo úměrný předchozímu stavu jeho vlastní mysli, jeho vlastním touhám, přáním, očekáváním a strachu. Je zcela jedno, zda se onen akt tvorby odehrává na vědomé nebo nevědomé rovině. Odpovědnost je vždy na tvůrci.

Je v tom veliká odpovědnost, ale také veliká možnost změny svého osudu, změny své vlastní reality. Rozhodnutí, zda tuto nabízenou možnost využiji, či nikoli,  je na každém z nás. Buď vytvoříme krásný svět téměř se i přibližující světelnému ráji, nebo temné peklo, se svými známýmí rekvizitami, jako je bída, utrpení a smrt. Je zřejmé, že nikdo za nás ráj nebude tvořit. Pomohou nám pouze astrální paraziti s tvorbou  své vlastní říše, pomohou nám s tvorbou pekla. Ale i to je v pořádku. Vždyť skutený smysl všeho bytí, ne smysl, ale sám vnitřní princip, sama Skutečnost, je znovuobjevení Pravdy, tedy znovunalezení toho, kým jsem vždy byl, vždy budu a konec konců i vždy byl.

Nemůže to být jinak. Skutečnost je stálá, neměnná a nezávislá na lidské mysli, egu nebo rozumu. Není proměnlivá v čase ani prostoru, nedá se pozměnit, vytvořit ani zničit. Řekli bychom, že je mimo čas, prostor, příčinu, změnu, nebo jakýkoliv jiný vliv. Je sama v sobě, samo o sobě a pro sebe. Samozřejmě, že Skutečnost nelze slovy popsat. Spíše vybereme náprstkem oceán, než slovy přesně popíšeme Skutečnost. Proto i Buddha používal negativní vymezení, tedy ve smyslu, co Skutečnost není. I proto aby z toho naše ego neudělalo opět neco naprosto jiného, něco zcela nepravdivého, zbytečného a většinou i škodlivého. Je to ostatně v jeho povaze. Není dobré, když se ze sluhy stane pán. Není dobré byt pod vládou „zpanštělého“ správce.
V čem je tedy smysl našeho pobytu zde na zemi, nebo jinak řečeno cíl života v této hmotné rovině?
Sám o sobě, pobyt zde v této hmotné realitě smysl a cíl nemá ani jej zcela zákonitě mít nemůže. Smysl je třeba hledat za oponou této reality, tohoto matrixu, této naší oblíbené hry na ZOO. Opravdový smysl pobytu na této planetě je podle mého názoru v tom, že lidský duch dříve či později pochopí, třeba i znaven opakováním stejných neúspěšných vzorců chování a snažení, že jeho domov je v jiných říších, než v hrubé a temné hmotě. Do té doby má pochopitelně na vybranou. Jako v každé hře. Buď dodržovat některá nutná pravidla a hrát příjemnou a vcelku zábavnou hru, plnou radosti, štěstí, lásky a pohody, nebo podporovat a živit svoji svévoli, pýchu, nadutost a zpupnost i nést ovoce následků svých činů, kterými je jen trápení a bolest. Přestože to mnohým lidem připadá jako nespravedlnost, je to naprosto spravedlivé. Vždyť kdo by hledal na hrušni banány a na na uschlém stromu, šťavnaté plody? Přesto stejně nesmyslné si počínají miliardy lidských bytostí. Často i po celý život. Stále a stále dokola, hledají sýr tam, kde již hodně dlouho není. Ale i na to má každý právo. I v tom spočívá boží spravedlnost.

Když se člověk, třeba ve světlé chvíli sám sebe zeptá po čem doopravdy, ve skrytu duše, ve svém samotném „vnitřku“ touží, zjistí, že touží po Bohu. Samozřejmě, že slovo bůh bylo po věky zneužívané a často i špatně chápané. Na tom však až tak nezáleží. Pro mne osobně vlastně slovo Bůh nic neznamená- a tak je to nejlepší. Bůh není z tohoto světa; lidské pojmy, představy, obrazy a posudky jej nikterak nedokážou popsat ani přiblížit. Jsou to jen ukazatele. Něco jako prst ukazujicí na Měsíc, není tímto Měsícem. Tak jednoduché to je. Není v tom žádná záludnost, žádná záhada a žádná složitost. Je to jednoduché i prosté, jako život sám. Doopravdy.
Jak tedy nalézt Boha? Jak nalézt své vnitřní bytostné Já?
Je třeba pochopit, že Království Boží není z tohoto světa. Z toho zákonitě vychází, že ho nelze prostředky, znalostmi i možnostmi hmotné roviny pochopit natož nalézt. Přestože se Bůh před člověkem neskrývá, je zcela „vzdálen“ jeho představám i názorům. Bůh se nemůže člověků více přiblížit, přiblížení tudiž je na člověku samotném. A v tom spočívá kámen úrazu. Člověk se Bohu přiblížit nechce! Sice si blahosklonně namlouvá, že ani nemůže, že je jen malý a slabý, ale není tomu tak. Ve skutečnosti člověk má vždy všechny možnosti a dispozice k tomu aby nalezl sám sebe. Bezvýhrad. Jediný problém je neochota lidského ducha, nadbytečnost ega a omezenost rozumu. Když k tomu přidáme téměř šílenou mysl a silné emoční tělo, není divu, že se cesta člověka k sobě samému nedaří.
Ti, co touží po snadné a pohodlné cestě budou asi zklamaní. Žádná snadná a pohodlná cesta do nebe není. Jen do pekla. Tam vede cesta přímo.
Lze tedy nalezt sama sebe?
Ano. Akorát úplně jinak, než si většina hledajících myslí. Cesta domů není cesta ve smyslu přidávání dalších „statků“ ke struktuře stávající osobnosti, ale spíše ve smyslu vzdávání, opouštění, odevzdávání, odkládání. Něco jako vzácná perla, která leží v blátě. Není potřeba ji doplňovat, obarvovat, vylepšovat. Je již dost cenná sama o sobě! Je potřeba pouze očistit perlu od bláta. To stačí. Perla je perla a žádným obarvovánín a doplňováním se lepší nestane. A analogické je to i s člověkem. Je boží syn a boží dcera, nic víc již není třeba, nic víc se již k tomu nedá přidat. Je to úplné. Je pouze třeba si skutečnost uvědomit. Co se potom stane je již na tobě, milý čtenáři. Nedá se to sdělit, je to možné pouze zažít. Každý sám. Přeji mnoho úspěchů na cestě…..

Nedovolte ničemu, aby vás zneklidnilo;
nedovolte ničemu, aby vás vyděsilo;
všechny věci se mění;
Bůh se nemění nikdy.
Ten, kdo má Boha,
zjišťuje, že mu nic nechybí;
stačí mu samotný Bůh.

sv.Terezie

Ten, kdo má Boha, zjistuje, že mu nic nechybí; stačí mu samotný Bůh. Nelze od toho ani nic odebrat ani cokoli přidat. Je to úplné. Nelze to mysli pochopit, lze to pouze prožít. Prožít až do morku kosti, až do poslední části lidské duše a lidského těla. Teprve, až se člověk stane a ztotožní s Ním, pochopí… Do té doby se bude potácet světem jako opilý, bude se kymácet na stezce života a smrti.     Bude marně odvíjet svoji totožnost od toho, co již dávno není a toužebně, nebo s úzkosti hledět na to, co možná přijde, ale také se možná nikdy nestane. Uvízl v ilusi času. V konstruktu mysli, falešných pastýřů, dávných predátorů, bohů dávnověku… A kdy se osvobodí? No přece až bude chtít. Nikdo a nic ho tady nedrží, jen touha vlastní mysli, strach vlastního ega. Jen je to potřeba pochopit! Je trochu s podivem, kolik je člověk ochoten věnovat času, námahy a energie na věci časné a pomíjivé, zatímco na krmení své vlastní duše i upevnění vědomí svého ducha věnuje času neskonale méně. Snad se domnívá, že dostane zadarmo. Do určité míry má i pravdu, neboť Boží dary jsou opravdu zadarmo. Problém je v tom, být na ně připraven. A to obvykle není ani být nemůže.
Co je Boží Láska? Jak vzácná je správná odpověď a přitom ji máme přímo před očima. Láska je totiž pořád s námi. Je se mnou při psaní tohoto článku, při ranním probouzení či večerním usínání. Je vždy, vždy byla a vždy bude. Dá se říct, že je jakýsi tmel stvoření. Je emananci vědomí v Boží hře, ve stvoření. Je onou silou, jež drží v souladu i jednotě vlny či částice atomů, stejně jako celé planety a galaxie. Láska je zažívané vědomí stavu jednoty všeho se vším. Prožití faktu, že pod zdánlivým světem forem, vznikání a zanikání, pod dualitou bytí, objekt, subjekt, pod oddělením ty a já, je všechno ve skutečnosti propojené, spojené, je Jediným. Mimo něj nic není. Je pouze Bůh. Vše ostatní je neskutečné. Všechny ty postavičky, co chodili, chodí i budou chodit po tomto světě, aby po krátké době zmizeli a již po nich nic nezbylo. Všechny ty formy, jež na krátko se objevily, aby po svém stanoveném čase, zase odešly do nicoty. Vše jsou to jen stíny.
Co lidí se stále honí za láskou a nemůže ji najít. Kolik lidí neustále po ní touží a zdá se jim, že nepřichází. Láska totiž nemůže k nám přijít, protože od nás nikdy neodešla. Kdyby se jen na nepatrný okamžik od nás vzdálila, přestali bychom vůbec existovat. Již by zde pro nás nebylo místa. Skutečná Láska není stav touhy, chtíče, ani emocionální výlev naší mysli. Láska je stav bytí, vyzařování Boha Nejvyššího, vztah Krista k lidstvu. Je v ní naplnění všech lidských potřeb, potřeb projekce fyzického těla, lidské duše i ducha. V Lásce poznáváme Skutečnost, poznáváme teprve druhé lidi, poznáme sebe, poznáváme Boha. Jakoby nám spadly z očí šupiny a my bychom opět viděli Světlo, znovu bychom věděli kdo jsme. Nelze to samozřejmě slovy popsat. Slova jsou jen nedokonalé ukazovatelé. Projít tím musí každý sám. Buď dobrovolně, za zpěvu a radosti, nebo nedobrovolně, pod tlakem karmy, za zvuku práskajícího biče, v utrpení a bolesti. Co si vybereš Ty, milý čtenáři?
Žijeme v náročné, hektické době, zdá se, že jakoby vrcholil boj dobra se zlem, jakoby se zrychloval čas, vrcholila transformace a s ní i tlak na každého člověka, na jeho rozhodnutí. To staré již nefunguje a to nové ještě nepřišlo. Staré návyky a modely života ve společnosti i mezi lidmy se již přežily a nové ještě nejsou k dispozici. Kdyby se naráz lidstvu sebraly všechny záchranné berličky, tedy povolené drogy proti depresi, úzkosti, neklidu, alkohol, tabák, rafinované jídlo, práci, zábavu, povrchní zážitky včetně nevědomého sexu a drog, byla by bída lidstva ještě mnohem zřejmější. Takhle ještě chvíli můžeme spát spánkem zapomnění a ještě chvíli se odmítat probudit.
Přitom je zde možnost záchrany, možnost spásy. Byla zde ostatně vždycky. Stačí jem mít oči k vidění, uši ke slyšení, čich k cítění, chuť k chutnání a hmat k dotýkání. Zdá se to samozřejmé, ale není tomu tak. Obvykle své smysly správně nepoužíváme. Nepoužíváme je totiž vědomě. Pouze se domníváme, že vidíme… Ve skutečnosti spíše prožíváme své chybné konstrukty, představy a projekce šílené mysli, zkostnatělého rozumu a ustrašeného ega. S realitou to má jen velmi málo společného. Je načase se již probudit, sundat ony růžové či jinak zbarvené brýle mámení a pohlédnout pravdě zpříma do očí. Zprvu to nebude příjemný pohled. Duše je příliš zanedbaná a špinavá. Postupně však budou obrysy stále jasnější a zřetelnější i barvy získají svůj původní lesk. Pravda nakonec vždy uzdraví i když může nejprve i ranit. Neuštědřuje však takové rány jak si obvykle myslíme.
Lásky jsme plní, já i ty milý příteli, je součásti všeho živého, je sama sebou, je to Život sám. Nelze ji získat, nelze ji ztratit, je s námi vždy a všude. Jediné co je třeba, je ztišit i zkrotit vlastní mysl, zeslabit i omezit falešné já, ego a začít více cítit než rozumovat.
Ostatně je známo, že cesta do ráje bývá úzká a trnitá.
Kéž nám v tom pomáhá Bůh! Amen.

Tento hmotný svět, tento matrix, ZOO, je vytvořen dávnými bohy-pastýři, na podobném principu jako pohádka o  dvou sestrách. Dobro a zlo, bílý a černý, studený a horký, žena a muž, bůh a dábel… Protiklady se navzájem doplňují, podpírají, jeden z druhého vyvěrá, je jim vytvářen, spoluurčován a vymezován. Zkrátka jeden bez druheho je ničím, je neúplný a  ne e x i s t u j e .
Přestože se na prvni pohled tato skutečnost zdá být zřejmá a jasná, v praxi tomu bývá naopak. Po mnoho generací se snaží člověk odstranit ze svého života jednu polaritu, jednu část, kterou ve své nevědomosti a pýše nazývá zlou, špatnou i tvrdí, že by vlastně vůbec neměla být. Naplňoval tím však jen osud padlého člověka, osud dětí Lucifera. Naivně se přihlásil k vibraci onoho dávného otce lži a musí nést následky.
Život většiny lidstva je přímo prosycen představou, že je třeba proti něčemu (nebo někomu) bojovat, něco (či někoho) vymýtit, odstranit nebo zlikvidovat. Nechápe však, že je to zhola nemožné. Tato bezbřehá zpupnost a pýcha zasáhla prakticky všechny obory lidské činnosti. Své kořeny již zcela zapustila ve sféře zdravotnictví, školství, politiky, vědy, náboženství… Těžko bychom hledali obor, kde není otevřený či skrytý boj proti něčemu, proti někomu. Lidstvo je jako houba po dešti nacucané lživou ideou Lucifera.
Na první pohled se zdá, že člověk chápe otázku duality. Avšak jenom na první. Málo co je tak vzdálené realitě. Vzpomenme například zdravotnictví. Tolik boje proti něčemu. Tolik snahy vymýtit a odstranit z lidského života nemoci, bolest a smrt. Vzpomeňme treba urputnou snahu vymýtit ze světa rakovinu, AIDS, lepru apod. Podobná nevědomost panuje i v dalších lidských činnostech, ať již ve školství, politice nebo náboženství. Umíněná a tvrdohlavá i pošetilá snaha zlepšit život jedince i celé společnosti, odstraněním domělého zla, odstraněním jedné části stvořené reality, jedné ze dvou noh člověka, jedné rodné sestry. Je to stejně pošetilé, jako snaha ruky uchopit sama sebe.
Vždyť rodné sestry jsou, jedna bílá, druhá černá. Vždy spolu jdou, jedna bez druhé není nic, jedna z druhé vychází, jedna do druhé zas vchází, jedna druhou podporuje, druhá první vymezuje. Když jedna zahyne i druhá zahyne. Jedna bez druhé je nic, jako vyfouklý a děravý míč. Dobro a zlo, rodné sestry jsou a všude spolu tancují. Tančí tanec vznikání a zanikání, tanec forem, změny a času. Tanec nesčetných možností, variant, proměn a vyjádření. Jakoby sama velká Prázdnota zažívala sama sebe v rozličných formách, vznikání, zanikání, proměnování, radování i trápení. I poté, jak hladový Orel pojídá své děti, pojídá své vytvořené formy, své prožívání…
Naskýtá se logicky otázka, že když je pošetilé napravovat svět klackem, tj. snažit se odstranit jednu její část, kterou jsme ve své nevědomosti, hlouposti a pýše označili za nežádoucí, označili za něco, co by vůbec nemělo být, jak tedy myslet, jak tedy žít?
V prvé řadě je třeba přijmout naší, byť dočasnou realitu. Právě  odmítáni reality a upadání do fantasmagorických iluzí je příčina mnohého trápení. A co je realita? Realita je, že tento matrix je založen a vytvořen na principu duality, na principu oddělení, na principu boje. Není to jen výsada člověka. Na určité úrovni je to součástí i zvířat a rostlin. Jelikož však duch člověka vnitřně ví, že sem nepatří, že je synem Nebe, nechce se smířit s touto relativně ponurou rovinou. Jaksi však zapomněl, že jediným opravdu účinným řešením je návrat Domů, k Otci a Matce, do Nebe. Přičemž snaha po manipulování a předělávání této hmotné relity je pošetilá a předem odsouzená k neúspěchu. Viz. deprese.
Království boží není z tohoto světa. Jak pravdivá věta. Štěstí, mír, harmonii ani lásku v tomto světě nelze nalézt. Pocházejí z jiné roviny, pocházejí z Nebe. Přechod do jiné roviny není ani v kosmické lodi, ani za pomoci meditace či pojídání posvátných rostlin. Dokonce jej neumožnuje ani páchání dobrých skutků či přidávání dalších rádoby kladných vlastností ke stávající struktuře egoistické osobnosti. Království boží si nelze zasloužit, koupit, dobýt ztečí. Lze se jim pouze stát. Nebo přesněji řečeno, je možné vzdát se lživé představy, že jsme do něj někdy nepatřili. Je však třeba předem pochopit, že vzdávání se falešných a lživých představ o sobě samém, je ta nejbolestivější část lidské existence. Je to doopravdy jakoby peklo, ve kterém přicházíme o zdánlivé kusy sebe sama. Stojí to však za to.
Rovnováha mezi dobrem a zlem funguje tak, že přijímáme jak dobro tak zlo, ale konáme (pokud konáme) dobro. Lépe řečeno snažíme se pokud možno nekonat zlo! Je to mnohem vhodnější, než konat dobro, protože příliš často nemůžeme vědět co je pro koho vlastně dobro.
Přijímat dobro i zlo, nemusí znamenat,že se nemáme ve vhodný okamžik, na správném místě, účinně a úspešně bránit před nevědomostí lidí, znamená to uznat existenci nevyhnutelného. Tedy nebránit se proti větrným mlýnům.
A na konci té cesty, jako průzračný diamant, jak krůpěj ranní rosy, jak plášť ve  větru, který není za co zachytit- sedí poutník který má Vše. Již po ničem netouží, ničeho si nežádá, ničeho se neobává, pouze Je. Ne, není to stav křečovitého pachtění ega za dokonalostí, je to dokonalost sama. Zbavená všech falešných nánosů a usazenin, zbavená nadbytečných potenciálů duše- tj. téměř všeho, co považujeme za sebe sama.
Přeji všem čtenářům příjemnou zábavu při odkládání všeho nadbytečného, při radostném objevování sebe sama.

V našem převráceném, virtuálním světě, plném lží a polopravd, nejsou věci takové, jaké se zdají být, ani lidé nejsou těmi za které se považují. Člověk se chce  stát zdravým, způsobem, který se podobá ježdění na zlodějově koni. Způsobem, ve kterém se obvykle míjí se svým středem. Zástupy falešných lékařů, lékárníků, léčitelů i jiných podvodníků slibují snadné a rychlé uzdravení, aniž by doopravdy věděli, co činí. Slepý vede slepého a oba spadnou do jámy. Tak nějak vypadá situace v naší republice i na téměř celém světě.
Zdraví není něco, co lze koupit, vydupat, obelstit, či přičarovat. Zdraví je stav, kterým se člověk pouze může stát.
Drtivá většina lidstva uvízla v lživé představě, že je formou, hmotnou formou, mužem či ženou, jakýmsi živočišným strojem, bez duše, bez boha, zcela oddělenou od ostatních bytosti, od ostatních věcí. Přestože sebe považuje za jistou formu stroje, přístup k sobě samému je obvykle ještě horší, než přístup k domácím spotřebičům, domu, autu apod. Je zvláštní, že lidé obvykle sobě samému věnuji mnohem méně pozornosti, pochopení, „údržby“, než svým neživým kamarádům. Není to však náhoda.
Věta „Lékaři, uzdrav sám sebe,“ nebyla zvolena náhodně. V každé lidské bytosti je jakoby vnitřní lékař, který jediný může člověka uzdravit. Vše ostatní je buď v lepším případě pomocník, nebo přímo škůdce- podvodník. Vyjímka zde není možná.
Když vezmu lékařské poznání o zdraví a nemoci, mám pocit, že zde vícedimenzionální, živá, lidská bytost, byla redukována a rozřezáná na malé částečky, které spolu jakoby vůbec, nebo jen velmi málo souvisejí. Je na to přísloví : „pro oči, nevidí… pro stromy nevnímá les.“ Zývající malé pochopení, je ještě redukováno, jakýmsi oparem materialismu a falešné víry, že co nevidím, neznám a rozumem nechápu, nemůže být. Úroveň lékařství, přes všechny své iluze a technické hračky, je více než žalostná.
Na poli přírodních léčitelů, astrologů, reikistů či jiných šoumenů, není situace o nic růžovější. Když pročítám prezentace těchto rádoby terapeutu, v naprosto drtivé většině vnímám naprosté nepochopení a neznalost. Nemám problém s tím, že účtují za své služby peníze, vždyť „dělník je hoden své mzdy.“ Potíž je v tom, že velmi mnoho léčitelů nemá vůbec ponětí, kdo je člověk, jaký je důvod jeho pobytu v existenci a kdy může být zdravý. Říká se tomu : „léčit hlava, nehlava.“
Pokud budu svou nevědomost halit do roucha falešné esoteriky, primitivních představ o čakrách, energii, pozitivního myšlení či zdravé výživy, bude stále jen nevědomostí.
Jak se lze uzdravit?
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že tato výchovná (rozvojová) planeta není pro zdravé lidi! Představa zcela zdravého člověka na této Zemi je jen lékařský mýtus. Tato oblast, oblast tmy a temna, je příliš vzdálená Světlu, Zdroji života. Již samotné zrození sem, je hříchem, jehož důsledkem je umírání a smrt.
I na této planetě je však možné být mnohem zdravější a štastnější, než se všeobecně myslí. Ani zde není nutné žít v pekle. Uzdravení člověka se tudiž týká této oblasti a této kvality života.
Přestože to bude mnohým čtenářům připadat nepochopitelné, člověk není hmotná, ohraničená bytost, bez souvztažnosti s ostatními. Člověk je multidimenzionální bytost, více duchovní, než lidská, která je spojená jednak se Zdrojem (s Otcem), jednak se vším, co existuje navzájem. Vše spolu souvisí, vše se navzájem potřebuje a vyvažuje do harmonie. Zdánlivě malá zněna či událost, vyvolá často neobvyklé reakce.
Ze Zdroje nepochopitelné Lásky, dobra i moci,  vyvěrá lidský duch, rozhodovatel, který skrze energetické  obaly, zvané duše, působí, vytváří, formuje a udržuje hmotné tělo. Není vhodná představa, že duše „řídí“ lidské  (hmotné) tělo. Ona ho spíše vytváří a utváří.
Princip harmonického života člověka v lidském těle je zhruba takový:
Vyzařování a záměr ze Zdroje, TAO, je příjímán a transformován lidským duchem, jenž se zachvívá v souladu a harmonii s Otcem- tj. plní Jeho vůli. Tento dobrovolný soulad s TAO, formuje a vyživuje energetické obaly duše (jež poté krásně vybarví tzv. auru a odblokuje energetické pečetě, zvané čakry), která svým posledním, éterickým tělem přímo vytváří a formuje lidské orgány i lidské tělo. Jenom poté bude člověk bez hříchu (s minimem) a tudíž zdravý.
Jinými slovy: Příčina nemocí není vrtošivý osud, nebo nešťastná náhoda, či jiná nespravedlnost. Příčina nemocí je  H ř í c h ,  tj. minutí se svého středu, odchýlení se od skutečnosti, jež nazýváme Bůh. To je základní a skutečná příčina všech nemocí, trápení, bolesti a konfliktů, ať již na rovině individuální či společenské. Dokud člověk nenalezne svůj střed, není možné o nějakém uzdravení vůbec mluvit. Žádné kosmetické pomůcky, ať již léky, operace, nebo dodávání energie, či jiné uzdravování, není ve skutečnosti schopné vyléčit. A kolik lékařů a léčitelů je ochotno svým pacientům něco podobného říci? A kolik pacientů je ochotno něco takového vůbec slyšet? Pak ovšem každý má to, co si zaslouží. Jak jinak?
Veškeré techniky ať již lékařské, léčitelské, terapeutické mají svůj význam. Převážně buď jako první pomoc, nebo podpůrné, pomocné prostředky. Nikdy však nemohou způsobit vyléčení, uzdravení.
Uzdravit může člověka pouze Bůh. Lidská bytost však o to musí nejprve požádat. Přestože spousta lidí bude tvrdit, že boha o uzdravení žádá a prosí, není to vůbec pravda. Chybí převážně důvěra, víra a odevzdanost. A příliš přebývá pýcha, nabubřelost, hloupost a nadutost ega. Je potřeba pochopit, že vlastnostmi ega , tedy falešného já, se kterým se drtivá  většina lidí ztotožnila, je pouze odpor, pýcha, vzdor, krutost, neomalenost, omezenost, odpor a podobné negativní kvality. Pokud se s ním lidská bytost ztotožní (s egem), jsou tyto vlastnosti a negativní kvality i jeho součástí! Tudiž jsou to kvality drtivé většiny lidstva ať již si toho je vědomé či není.
Aby hlas volajícího člověka mohl „dolétnout“ k Božím „uším“, musí být pronášen srdcem. Musí vyvěrat z jeho nitra, z jeho podstaty. Jenomže zde se rozpíná ego, nitro člověka okupuje jeho zběsilost. Taková modlitba k Bohu nedojde. A člověk nebude uzdraven.
Proto je tak důležitá odevzdanost, pokora, důvěra, v Boha,  která není žádnou slabostí, ale opravdovou silou. Skutečnou sílu totiž získáme teprve tehdy, až vědomě odmítneme své falešné slabosti, své falešné strachy, démony okupující naše duše.
Je třeba pochopit, že člověk žijící v zajetí falešného já, žije vždy ve hříchu a jeho případné snažení není schopné tento stav zvrátit. Ego není nikdy schopné vyladit harmonii Božího středu a vždy bude odchýleno. Důsledkem odchylení je bolest, trápení a smrt.
Žádný vědecký pokrok, žádné manipulace, kouzla ani jiné čáry nedokážou tento fakt změnit. Jak dlouho se lidé snaží přelstít sami sebe, přelstít Boha. Jsou ochotni uzavírat různé smlouvy, třeba i se samotným dáblem, za falešný a nikdy nesplněný příslib opravdové moci. Kdy se již lidstvo poučí?
Shrnutí.
Uzdravení člověka je možné pouze přes umenšení falešného já (ega) a spojení se svým středem, se svoji vnitřní inteligenci, vnitřním bohem, celým jsoucnem. Pouze v této kvalitě, v této vibraci jsou všechny buňky lidského těla vyživovány správnou vibrací, kvalitou a můžou i budou plnit svůj vlastní úkol. Bez zvládnutí ega však není obrácení k sobě možné. Ego to nikdy nemůže pochopit. A právě ego lze zvládnout jedině, pokorou, odpuštěním, mírností, láskou, ale také pevnosti, odhodlanosti, statečnosti. Pevnost a statečnost, ve spojitosti s pokorou na kolenou, je mocnou zbraní na cestě k uzdravení, na cestě k celistvosti, na cestě domů, k Otci…
Naštěstí na této cestě je nám se vší mocí nápomocné naše vlastní tělo, jež nám svými příznaky pomáhá poznat a pochopit příliš velké odbočení od cesty. Je potřeba naučit se rozumět řeči „zvířat“ (těla). Mluví docela jasnou řeči, formou obtíží, nemocí, příznaků. Symbolicky, ale přesto jasně. Škoda jen, že mu nechceme rozumět…

Kéž nám na cestě k vyššímu vědomí a pochopení pomáhá Bůh.

Není mým koníčkem psát o současné lidské společnosti. Není vcelku proč. Jednak je vše tak jak má být. Je vše v pořádku a na straně druhé je vše tak, jak si společnost či jednotlivci přejí…
Malá otázka čtenáři: „K čemu je dobrá mikrovlnná trouba?“ K jedné věci určitě! Na hubení dřevokazných hub a červotočů. Vynikající věc. Jistě, musí se předělat: rozřezat, vytvořit trychtýřovitou anténu jako vlnovod… Ale výsledek stojí za to. Kdo zažil, co je mít ve stavbě dřevomorku domácí, ví o čem mluvím.
Co tím chci říct? Akorát to, že všechny věci na tomto světě mají svoji úlohu a svůj význam. Pouze je třeba je využívat ke správnému účelu. Pokud se někdo rozhodne používat mikrovlnku k ohřevu potravin (dokonce i pro kojence), je to jeho věc. Ponese však následky. Ostatně jak jinak.
Před nějakou dobou jsem procítil, proč je tolik nemocí mezi lidmi. Je to nezbytné. Míra nemocnosti je přímo úměrná míře lidské ignorace. Když jsem se vcítil do Nitra člověka, pochopil jsem, že není jiné možnosti. Míra ignorace k sobě samému, k ostatním lidem i k Bohu je obrovská. Nebudu srovnávat jestli dříve byla větší, nebo menší. To není vůbec důležité. Důležitější je, že osud (lidská duše, duch, Já) vyčerpal všechny mírné i laskavé prostředky k tomu, aby odvrátil lidského ducha (ovládaného egem) z jeho chybné cesty. Pro většinu lidí zbývá jediná korekce osudu: bída, utrpení, nemoc a smrt. Není vůbec důležité, zda jsi chudý nešťastný, nebo bohatý nešťastný. Tyto dvě skupiny tvoří většinu průmyslové civilizace. Zatímco chudí nešťastní usilují stát se bohatými nešťastnými, bohatí obvykle chtějí ještě více moci nad druhými. Je to docela zoufalé.
Všemi dostupnými prostředky pokouší se člověk přelstít svůj osud, přelstít sama sebe, přelstít Boha. Jeho počínání je však marné. Spíše uchopí ruka sama sebe, než se ego stane nesmrtelným. Pro zatím je na hru, zvanou svět dost a dost času.
Nikdo soudný neočekává, že ze semen mrkve vyrostou kedlubny nebo ředkvičky. Přesto ve svém životě se obvykle podobně nesmyslně chováme. Zasadíme bodlák a očekáváme fíky. Z destruktivních, zlých, ustrašených, beznadějných, ukřivděných, ponurých, odmítajících … myšlenek očekáváme skvělé výsledky, skvělý a šťastný život. Když nepřijde (a on nepřijde), obviňujeme sebe, své okolí, celý svět a nakonec i boha. Jak pošetilé.
Zpátky ke společnosti. Jsou zde jakoby dvě základní vrstvy. Vrstva společnosti, tj. města, státy, obyvatelé planety a individuální osobní svět subjektu. Je triskni, že většina lidí si vůbec nedovede představit alespoň trochu lepší, lidštější společnost. Nelze se tudiž divit, že žije v tom, v čem žije. Přitom varianta a možnost lepšího lidského zřízení není až tak vzdálená. Je stejně vzdálená, jako naše schopnost si ji představit. Ani víc ani méně. Je zbytečné  poslouchat tolik beznaděje, skepse a fňukání lidského ega. Vždyť každý má to, co si zaslouží. Bez vyjímky. On, ty i já, milý čtenáři. Přitom vytvoření společnosti šťastných, milujících a spokojených lidí, společnosti, ve které by nebyly zbytečné, nebo dokonce škodlivé činnosti, kde by hrstka lidí nevlastnila většinu bohatství země, není až tak nemožné. Jsem však toho názoru, že většina lidí na této zemi si neumí představit nic jiného než bídu, zoufalství a utrpení. Považuje tento stav za daný a neměný a bude jej i ochotna bránit. A proč to někomu brát?
Do té doby, než se dostatečné (kritické) množství lidí probudí, aby vytvořilo společně civilizaci důstojnou Božích synů a Božích dcer, nezbývá než cesta přelaďování vlastní, individuální vrstvy, vlastní, subjektivně zažívané reality. Nejedná se však o vytváření svévole, o pseudorealizaci převléknutého a mazaného ega. Jedná se o život v pravdě, o návrat k sobě samému, k Otci, domů… Je docela legrační tvrzení některých pseudoduchovních lidí o tom, že nemají vůbec žádné ego. Kdyby to byla pravda, nebylo by zde již pro ně místo.
Problém nastává v okamžiku, když se nástroje „splaší“ a převezmou vůdčí místo. Vytvoří příšernou realitu, nehezký svět, ve kterém většina lidí denně žije. Je potřeba  pochopit, že mysl, ego a rozum, bez inspirace a vedení Ducha sv. nic dobrého nemůže vytvořit. Nikdy. Příčina stavu této společnosti není v neschopných či zkorumpovaných vůdcích. Příčina je v odpojení od Zdroje. ztracení sebe samému. Ne náhodou jsou populární filmy o zombie. Tento stav bez života, ne-mrtvý, ale také ne-živý, ukazuje stav běžného člověka.
A jak se vrátit ke svému středu, jak se stát skutečným člověkem? Vždyť je to tak dobře popsané. V mýtech, bájích pohádkách. Je to však cesta pro hrdiny. Ty ostatní, tlusté selky a tlustí sedláci (není myšleno sociální postavení, profese!), nemají šanci. Ve skutečnosti o cestu ani nestojí.
Je to cesta hrdinů a současně bláznů, kteří se již dostatečně vyřádili, kteří již nemají co ztratit, kterým tento svět se svými pochybnými projekty již nemá co nabídnout.
Na této cestě nestačí jen správná technika, je třeba též odhodlanost, vytrvalost a statečnost. Vždyť kdo se ohlédne, zkamení.
Svět hmotný, duševní (energetický), duchovní (mentální) mají jistou podobnost, určitou analogii. Pokud pochopíme děje v jednom, můžeme je aplikovat i na jiný. Proto stejně jako používáme v hmotném světě věci ke správným účelům, používáme i nástroje lidského ducha ke správným účelům. Neboť jak nahoře tak dole. Jak v nebi tak i na zemi.
Přeji nám všem mnoho úspěchů ve správném používání věcí tohoto světa i věcí světů neviditelných.
Nechť nám v tom pomáhá a vede Bůh.

Co je to matrix? Co je to naše realita? Je skutečná? Lze ji ovlivnit? Které ovlivňování je k prospěchu a které nám škodí? Tyto a podobné otázky si klade poutník na své cestě životem, na své cestě tímto hmotným světem. Přestože se jedná o otázky zásadní, jen málo lidí je opravdu chápe a ještě méně je schopných je také správně naplnit. Nepochopení a včasné nerealizování přitom neznamená nic více a nic méně než smrt. Nikoli smrt těla (ta není až tak významná), ale především duchovní smrt. A to již problém je…
Je docela zvláštní psát o věcech neobyčejných způsobem obyčejným. O věcech, které nejsou z tohoto světa, psát prostředky, jež z tohoto světa jsou. Výsledek pochopitelně odpovídá možnostem použité reality. Není v tom však tak velký problém. Vždyť lidské bytosti nelze nic nového sdělit. Ve své Podstatě, onom Božím Synu, Já JSEM je již úplná a nikdy nebylo jinak. Vlastně si spíše rozpomíná na to, co již od nepaměti zná… Ostatně tzv. školní vyučování a vzdělávání má jiný účel, než za který se vydává. Jeho pravý účel je zlomit mladé lidi, učinit z nich zlomené, neživé ignoranty, kteří budou slepě sloužit systému. Nezní to lichotivě, ale každý se může přesvědčit sám.
Co je to matrix?
Pro ty, jež jsou přesvědčeni, že naše hmotná realita je skutečná, že je příčinou sama o sobě, řídí se svými vnitřními zákony a my jsme její součásti, není tento článek určen. Stejně by jim k ničemu nebyl. Musím zdůraznit, že se nejedná jenom o materialisty, nebo ateisty. Jedná se o většinu ať již členů naboženských organizací a sekt, tak také o většinu lidí hlásících se k různým esoterickým a duchovním aktivitám. Je dobré si uvědomit, že matrix má své programy a varianty i pro lidi zbožné, hledající, alternativní, opoziční či duchovní. To vše je předvídatelná lidská reakce, na kterou je systém již dávno velmi dobře připraven. Osvobodit se ze systému lze, pouze způsobem (pro něj) nepředvídatelným. Jinak je lidské počínání bezútěšné, podobně jako snaha komára štípat železného býka… Přesto se obvykle snažíme o stejně nesmyslné.
Pro praktické využití, není nutné (ani to není možné) plné pochopení Skutečnosti, stačí pochopit, že naše zdánlivě reálná, skutečná a pevná hmota je jen přelud, mája, iluze, či energetická vibrace, jež kdysi vznikla a jednou také zanikne. Ikdyž v otázce vzniku a zániku hnmotného světa panuje shoda, přesto však málokdo dokáže pochopit a hlavně využít poselství, které přináší. Vždyť jak může být skutečné a opravdové to, co kdysi vzniko a jednou zanikne? Jak může být opravdová a skutečná naše lidská forma, která před krátkým časem vznikla a za krátký čas již nebude existovat? Nezní to lichotivě, ale je to tak. Skutečné je to, co nikdy ani nevzniklo ani nikdy nezanikne- tzn. je mimo čas. To, co vzniká a zaniká, svět jevů a proměn, je neskutečné, je zdání, iluze energetická konstrukce.
Vždyť jak můžu ohnout lžíci, když věřím, že já i lžíce je skutečná? Je to opravdu nemožné. Já existují nezávisle na všem ostatním, lžíce existuje nezávisle na všem ostatním, oboje je reálné, skutečné a samostatné. Pouze myšlenka, představa, je v tomto případě jakoby  „méně“ reálná, méně skutečná /na rozdíl od tuhé hmoty). Jak bychom na ní mohli chtít, aby formovala, hmotu? Je to pošetilé a nemožné. Snad nějakým kouzlem, čárou či magickou formulí. Kdo ví…
Přitom však stačí popustit ve své mysli představám. Dovolit si jakoby onu hmotnou realitu trošičku dematerializovat, trošičku ji sebrat její atributy realičnosti, tuhosti a stálosti. Není to zas tak obtížné, je to pouze velmi neobvyklé (pro nás).
Pokud zbavíme hmotný svět jeho jedinečnosti, jeho stálosti, jeho skutečnosti a nás osobně téhož, budou se věci dít mnohem snadněji než dosud. Vždyť pohnout těžkým kamenem je obtížné právě pro tíhu oněch představ o hmotnosti. Samotná představa je přitom nehmotná. My sami sobě na straně jedné, kámen tlačíme k zemi a na straně druhé se pokoušíme kámen zvednout. Vzniká zvláštní paradox, který následně prožíváme na projekci těla jako tíži, námahu či únavu. Není to však nezbytně nutné. Pokud to bereme jako příjemnou hru, bavíme se při tom, užíváme si tuto neobyčejnou realitu, je to samozřejmě v pořádku. Problém nastává v okamžiku, kdy si začneme stěžovat, odmítat, úpět , trpět, manipulovat do nezdravých rolí sebe i ostatní. Poté z příjemné procházky hmotnou krajinou nastává boj o přežití, boj na život a vlastně spíše na smrt…
Je načase povolit okovy sevření, které navíc drží každý sám a postoupit o další krok na cestě k plnějšímu životu.
Proměna naší relity nespočívá v přidávání moci a síly k té stávající- takhle to nefunguje. Proměna spočívá v pochopení, že není nic tak mocného a hrozivého, že není nic, co by nedokázala mysl přetransformovat a zvládnout. Pochopení, že obtíže, strasti i jiné těžkosti, jsou jen mentální bubliny, které jsme si navíc svoji nevědomosti, hlouposti a odporem přivodili sami. Nejsou žádní zlí nepřátele, státy, politici, mocnáři, zlé bakterie, či viry– je pouze spící lidský Duch a nevědomá mysl. Změna nespočívá ve změnění okolního světa, ale ve změnění svého vnímání, svého vnitřního světa, své dračí mysli. Kdo to chápe, chápe, kdo ne, ještě nejspíš nepřišel jeho čas.
Síla změny tudiž spočívá v narovnání pokřivené relity, v narovnání i zesílení ustrašené, zneužívané a po generace okupované lidské mysli a vůle. Již na to, alespoň u některých přišel čas.
Když zvládneme svoji realitu a začneme formovat svůj život, postoupili jsme jakoby na vyšší energetický level. Neznamená to však vůbec, že máme vyhráno. Již mnoho duchů zbloudilých a pošetilých, zde na této cestě nalezlo svůj pád. Vždy se jedná o to, zda tvorba reality ať již na jakékoli úrovni, je tvorbou z malého já, ega, falešného dvojníka, nebo ze Zdroje, z Ducha svatého, nebo-li z Boží vůle. Je v tom na první pohled možná malý rozdíl, ale ve skutečnosti naprosto zásadní. Zatímco ovoce, jež nese tvorba falešného já, je trápení, neštěstí, bolest a zmar, je ovoce Ducha svatého harmonie, štěstí a radost. Nikdo a nic to nemůže změnit. I zde se může přesvědčit každý sám. Neměl by se však přesvědčovat znovu, stále dokola.
Jak je snadné být „pánem“ ve svém životě  a jak je snadné uvíznout v iluzi a vášní a opět se minout svého středu.
Příliš mnoho lidí nabízí ostatním „modré z nebe“ a sami nic nemají…
Shrnutí ke tvorbě reality:
– Zbavovat se ve své mysli iluze pevného světa, jeho zdánlivé skutečnosti
– Postupně si dovolit vzít zpět svoji energii, svoji moc a svoji duši
– Začít vytvářet realitu podle svého bytostného Já, podle Boží vůle
– Boží vůli poznávám skrze intuici, hlas v duchovním srdci a každodenní události

Základní pravidla:
– Miluj Boha svého celou myslí, duší, vůlí, silou…
– Miluj bližního svého jako sebe sama…

Kéž všem lidem dobré vůle pomáhá na cestě k tvorbě své reality Bůh se svými anděli…
AMEN