Boží Láska

Boží Láska aneb cesta ke Skutečnosti

Nedovolte ničemu, aby vás zneklidnilo;
nedovolte ničemu, aby vás vyděsilo;
všechny věci se mění;
Bůh se nemění nikdy.
Ten, kdo má Boha,
zjišťuje, že mu nic nechybí;
stačí mu samotný Bůh.

sv.Terezie

Ten, kdo má Boha, zjistuje, že mu nic nechybí; stačí mu samotný Bůh. Nelze od toho ani nic odebrat ani cokoli přidat. Je to úplné. Nelze to mysli pochopit, lze to pouze prožít. Prožít až do morku kosti, až do poslední části lidské duše a lidského těla. Teprve, až se člověk stane a ztotožní s Ním, pochopí… Do té doby se bude potácet světem jako opilý, bude se kymácet na stezce života a smrti.     Bude marně odvíjet svoji totožnost od toho, co již dávno není a toužebně, nebo s úzkosti hledět na to, co možná přijde, ale také se možná nikdy nestane. Uvízl v ilusi času. V konstruktu mysli, falešných pastýřů, dávných predátorů, bohů dávnověku… A kdy se osvobodí? No přece až bude chtít. Nikdo a nic ho tady nedrží, jen touha vlastní mysli, strach vlastního ega. Jen je to potřeba pochopit! Je trochu s podivem, kolik je člověk ochoten věnovat času, námahy a energie na věci časné a pomíjivé, zatímco na krmení své vlastní duše i upevnění vědomí svého ducha věnuje času neskonale méně. Snad se domnívá, že dostane zadarmo. Do určité míry má i pravdu, neboť Boží dary jsou opravdu zadarmo. Problém je v tom, být na ně připraven. A to obvykle není ani být nemůže.
Co je Boží Láska? Jak vzácná je správná odpověď a přitom ji máme přímo před očima. Láska je totiž pořád s námi. Je se mnou při psaní tohoto článku, při ranním probouzení či večerním usínání. Je vždy, vždy byla a vždy bude. Dá se říct, že je jakýsi tmel stvoření. Je emananci vědomí v Boží hře, ve stvoření. Je onou silou, jež drží v souladu i jednotě vlny či částice atomů, stejně jako celé planety a galaxie. Láska je zažívané vědomí stavu jednoty všeho se vším. Prožití faktu, že pod zdánlivým světem forem, vznikání a zanikání, pod dualitou bytí, objekt, subjekt, pod oddělením ty a já, je všechno ve skutečnosti propojené, spojené, je Jediným. Mimo něj nic není. Je pouze Bůh. Vše ostatní je neskutečné. Všechny ty postavičky, co chodili, chodí i budou chodit po tomto světě, aby po krátké době zmizeli a již po nich nic nezbylo. Všechny ty formy, jež na krátko se objevily, aby po svém stanoveném čase, zase odešly do nicoty. Vše jsou to jen stíny.
Co lidí se stále honí za láskou a nemůže ji najít. Kolik lidí neustále po ní touží a zdá se jim, že nepřichází. Láska totiž nemůže k nám přijít, protože od nás nikdy neodešla. Kdyby se jen na nepatrný okamžik od nás vzdálila, přestali bychom vůbec existovat. Již by zde pro nás nebylo místa. Skutečná Láska není stav touhy, chtíče, ani emocionální výlev naší mysli. Láska je stav bytí, vyzařování Boha Nejvyššího, vztah Krista k lidstvu. Je v ní naplnění všech lidských potřeb, potřeb projekce fyzického těla, lidské duše i ducha. V Lásce poznáváme Skutečnost, poznáváme teprve druhé lidi, poznáme sebe, poznáváme Boha. Jakoby nám spadly z očí šupiny a my bychom opět viděli Světlo, znovu bychom věděli kdo jsme. Nelze to samozřejmě slovy popsat. Slova jsou jen nedokonalé ukazovatelé. Projít tím musí každý sám. Buď dobrovolně, za zpěvu a radosti, nebo nedobrovolně, pod tlakem karmy, za zvuku práskajícího biče, v utrpení a bolesti. Co si vybereš Ty, milý čtenáři?
Žijeme v náročné, hektické době, zdá se, že jakoby vrcholil boj dobra se zlem, jakoby se zrychloval čas, vrcholila transformace a s ní i tlak na každého člověka, na jeho rozhodnutí. To staré již nefunguje a to nové ještě nepřišlo. Staré návyky a modely života ve společnosti i mezi lidmy se již přežily a nové ještě nejsou k dispozici. Kdyby se naráz lidstvu sebraly všechny záchranné berličky, tedy povolené drogy proti depresi, úzkosti, neklidu, alkohol, tabák, rafinované jídlo, práci, zábavu, povrchní zážitky včetně nevědomého sexu a drog, byla by bída lidstva ještě mnohem zřejmější. Takhle ještě chvíli můžeme spát spánkem zapomnění a ještě chvíli se odmítat probudit.
Přitom je zde možnost záchrany, možnost spásy. Byla zde ostatně vždycky. Stačí jem mít oči k vidění, uši ke slyšení, čich k cítění, chuť k chutnání a hmat k dotýkání. Zdá se to samozřejmé, ale není tomu tak. Obvykle své smysly správně nepoužíváme. Nepoužíváme je totiž vědomě. Pouze se domníváme, že vidíme… Ve skutečnosti spíše prožíváme své chybné konstrukty, představy a projekce šílené mysli, zkostnatělého rozumu a ustrašeného ega. S realitou to má jen velmi málo společného. Je načase se již probudit, sundat ony růžové či jinak zbarvené brýle mámení a pohlédnout pravdě zpříma do očí. Zprvu to nebude příjemný pohled. Duše je příliš zanedbaná a špinavá. Postupně však budou obrysy stále jasnější a zřetelnější i barvy získají svůj původní lesk. Pravda nakonec vždy uzdraví i když může nejprve i ranit. Neuštědřuje však takové rány jak si obvykle myslíme.
Lásky jsme plní, já i ty milý příteli, je součásti všeho živého, je sama sebou, je to Život sám. Nelze ji získat, nelze ji ztratit, je s námi vždy a všude. Jediné co je třeba, je ztišit i zkrotit vlastní mysl, zeslabit i omezit falešné já, ego a začít více cítit než rozumovat.
Ostatně je známo, že cesta do ráje bývá úzká a trnitá.
Kéž nám v tom pomáhá Bůh! Amen.

zobrazeno: 89x | 1 komentář

Komentáře

  1. Vladimír napsal(a):

    Moc hezky a s citem napsáno…. děkuji Vladimír