Dvě sestry

Dvě sestry duality – černá a bílá

Tento hmotný svět, tento matrix, ZOO, je vytvořen dávnými bohy-pastýři, na podobném principu jako pohádka o  dvou sestrách. Dobro a zlo, bílý a černý, studený a horký, žena a muž, bůh a dábel… Protiklady se navzájem doplňují, podpírají, jeden z druhého vyvěrá, je jim vytvářen, spoluurčován a vymezován. Zkrátka jeden bez druheho je ničím, je neúplný a  ne e x i s t u j e .
Přestože se na prvni pohled tato skutečnost zdá být zřejmá a jasná, v praxi tomu bývá naopak. Po mnoho generací se snaží člověk odstranit ze svého života jednu polaritu, jednu část, kterou ve své nevědomosti a pýše nazývá zlou, špatnou i tvrdí, že by vlastně vůbec neměla být. Naplňoval tím však jen osud padlého člověka, osud dětí Lucifera. Naivně se přihlásil k vibraci onoho dávného otce lži a musí nést následky.
Život většiny lidstva je přímo prosycen představou, že je třeba proti něčemu (nebo někomu) bojovat, něco (či někoho) vymýtit, odstranit nebo zlikvidovat. Nechápe však, že je to zhola nemožné. Tato bezbřehá zpupnost a pýcha zasáhla prakticky všechny obory lidské činnosti. Své kořeny již zcela zapustila ve sféře zdravotnictví, školství, politiky, vědy, náboženství… Těžko bychom hledali obor, kde není otevřený či skrytý boj proti něčemu, proti někomu. Lidstvo je jako houba po dešti nacucané lživou ideou Lucifera.
Na první pohled se zdá, že člověk chápe otázku duality. Avšak jenom na první. Málo co je tak vzdálené realitě. Vzpomenme například zdravotnictví. Tolik boje proti něčemu. Tolik snahy vymýtit a odstranit z lidského života nemoci, bolest a smrt. Vzpomeňme treba urputnou snahu vymýtit ze světa rakovinu, AIDS, lepru apod. Podobná nevědomost panuje i v dalších lidských činnostech, ať již ve školství, politice nebo náboženství. Umíněná a tvrdohlavá i pošetilá snaha zlepšit život jedince i celé společnosti, odstraněním domělého zla, odstraněním jedné části stvořené reality, jedné ze dvou noh člověka, jedné rodné sestry. Je to stejně pošetilé, jako snaha ruky uchopit sama sebe.
Vždyť rodné sestry jsou, jedna bílá, druhá černá. Vždy spolu jdou, jedna bez druhé není nic, jedna z druhé vychází, jedna do druhé zas vchází, jedna druhou podporuje, druhá první vymezuje. Když jedna zahyne i druhá zahyne. Jedna bez druhé je nic, jako vyfouklý a děravý míč. Dobro a zlo, rodné sestry jsou a všude spolu tancují. Tančí tanec vznikání a zanikání, tanec forem, změny a času. Tanec nesčetných možností, variant, proměn a vyjádření. Jakoby sama velká Prázdnota zažívala sama sebe v rozličných formách, vznikání, zanikání, proměnování, radování i trápení. I poté, jak hladový Orel pojídá své děti, pojídá své vytvořené formy, své prožívání…
Naskýtá se logicky otázka, že když je pošetilé napravovat svět klackem, tj. snažit se odstranit jednu její část, kterou jsme ve své nevědomosti, hlouposti a pýše označili za nežádoucí, označili za něco, co by vůbec nemělo být, jak tedy myslet, jak tedy žít?
V prvé řadě je třeba přijmout naší, byť dočasnou realitu. Právě  odmítáni reality a upadání do fantasmagorických iluzí je příčina mnohého trápení. A co je realita? Realita je, že tento matrix je založen a vytvořen na principu duality, na principu oddělení, na principu boje. Není to jen výsada člověka. Na určité úrovni je to součástí i zvířat a rostlin. Jelikož však duch člověka vnitřně ví, že sem nepatří, že je synem Nebe, nechce se smířit s touto relativně ponurou rovinou. Jaksi však zapomněl, že jediným opravdu účinným řešením je návrat Domů, k Otci a Matce, do Nebe. Přičemž snaha po manipulování a předělávání této hmotné relity je pošetilá a předem odsouzená k neúspěchu. Viz. deprese.
Království boží není z tohoto světa. Jak pravdivá věta. Štěstí, mír, harmonii ani lásku v tomto světě nelze nalézt. Pocházejí z jiné roviny, pocházejí z Nebe. Přechod do jiné roviny není ani v kosmické lodi, ani za pomoci meditace či pojídání posvátných rostlin. Dokonce jej neumožnuje ani páchání dobrých skutků či přidávání dalších rádoby kladných vlastností ke stávající struktuře egoistické osobnosti. Království boží si nelze zasloužit, koupit, dobýt ztečí. Lze se jim pouze stát. Nebo přesněji řečeno, je možné vzdát se lživé představy, že jsme do něj někdy nepatřili. Je však třeba předem pochopit, že vzdávání se falešných a lživých představ o sobě samém, je ta nejbolestivější část lidské existence. Je to doopravdy jakoby peklo, ve kterém přicházíme o zdánlivé kusy sebe sama. Stojí to však za to.
Rovnováha mezi dobrem a zlem funguje tak, že přijímáme jak dobro tak zlo, ale konáme (pokud konáme) dobro. Lépe řečeno snažíme se pokud možno nekonat zlo! Je to mnohem vhodnější, než konat dobro, protože příliš často nemůžeme vědět co je pro koho vlastně dobro.
Přijímat dobro i zlo, nemusí znamenat,že se nemáme ve vhodný okamžik, na správném místě, účinně a úspešně bránit před nevědomostí lidí, znamená to uznat existenci nevyhnutelného. Tedy nebránit se proti větrným mlýnům.
A na konci té cesty, jako průzračný diamant, jak krůpěj ranní rosy, jak plášť ve  větru, který není za co zachytit- sedí poutník který má Vše. Již po ničem netouží, ničeho si nežádá, ničeho se neobává, pouze Je. Ne, není to stav křečovitého pachtění ega za dokonalostí, je to dokonalost sama. Zbavená všech falešných nánosů a usazenin, zbavená nadbytečných potenciálů duše- tj. téměř všeho, co považujeme za sebe sama.
Přeji všem čtenářům příjemnou zábavu při odkládání všeho nadbytečného, při radostném objevování sebe sama.

zobrazeno: 132x | Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>