Žena, muž a Bůh.

Žena, muž a Bůh, aneb velké tajemství…

Žijeme v době, kdy v celém „moderním“ světě zažíváme nebývalý nárust rozštěpení mezi lidmi navzájem, mezi generacemi i mezi mužem a ženou. Nárůst rozvodů i soužití nesezdaných párů ukazuje, že zde není něco v pořádku.
Staré modely a vzory již nefungují a nové ještě ve skutečnosti nevznikly. A tak se obvykle točíme v kruhu, v zoufalé snaze osvobodit se a zachránit sama sebe. Takové snažení je již předem odsouzené k nezdaru. Podobá se oné snahy ruky, uchopit sama sebe. Přesto však v každé akci, existuje i reakce, v každém trápení, existuje i radost a v každém zlu, je nezbytně přítomné i dobro. Proto je tento hmotný svět nazýván duálním, neboť jsou zde současně přítomné oba aspekty, oba protiklady jsoucné reality.
Nabízí se otázka: co je příčinou tohoto rozštěpení? Věda a obecné lidské poznání je v této  věci spíše rozpačité. Buď jenom trapně mlčí, nebo nabízí neadekvátní a pošetilé odpovědi. Na této cestě poznání se zřejmě pravdy nedobereme.
Co je tedy příčinou tohoto rozštěpení?
Odpověď je přitom známá od jakživa. Příčinou lidského rozštěpení je „nemocný“, zbloudilý lidský duch. To on potřebuje uzdravení, jedině on může změnit stav každého jedince i lidstva. Uzdravení lidského ducha je však možné pouze v jeho dobrovolném a svobodném rozhodnutí. Biblicky se to nazývá: „Návrat ztraceného syna k Otci.“
Přestože největší podíl na uzdravení daruje člověku Bůh, není ono uzdravení bez lidského požádání a snahy možné. Z tohoto pohledu onen známý „duchovní“ spor o tom, zda koná člověk nebo Bůh, je bezpředmětný.
Zůstává tedy otázka, jak uzdravit lidského ducha?
V první řadě, je třeba skutečně uvěřit, že nejsme jen bytosti „z masa a kostí“, jen náhodné shluky buněčné tkáně, „uvařené“ kdesi, v oné úžasné pravěké „polévce“ náhodné hmoty a vzniku života. Bez opravdového uvěření v Boha, jako Stvořitele, v jeho vztah a zájem o člověka, není pochopitelně duchovní léčba a uzdravení možné. Pro zarputilé materialisty a ateisty tato cesta není  v h o d n á .  Vzbudit v srdci víru v Boha, však není vůbec snadné. I zde však platí, že malý krok učiní člověk a krok mnohem větší, k němu učiní Bůh.
Další poznání spočívá v tom, že na úrovni hmoty a těla, není osvobození možné. Nemám v nejmenším úmyslu snižovat význam hmoty pro lidský vývoj, nebo jakkoli odmítat lidské tělo, jež je navíc nádherným božím darem k lidskému sdílení a milování. Pouze chci zdůraznit, že změna na hmotné rovině (a o tu nám právě jde), je možná pouze změnou roviny jemnohmotnější, tedy roviny duchovní. Pouze na rovině ducha se uskutečňuje změna, kterou posléze zažíváme, jako změnu hmotného života. Z tohoto důvodu také snaha měnit přímo hmotný svět (např.revoluci), nebývá moc úspěšná.
Změna tedy nepřichází přes přímé působení na vnější svět, ať již skrze působení na hmotné formy tohoto světa, nebo shahou o „předělání“ partnera.
Další otázkou je, jak má vypadat změna na duchu?
V této otázce nepanuje jednota. Po celé generace tušil člověk nutnost změny svého života. Ne vždy však k tomu používal správné prostředky. Ona odvěká touha být „pánem svého života“ se často „zvrtla“ ve snahu získat více moci, ve snahu ovládat jiné i přírodu- vlastně ve vládu ega a démonů…
Jedinou možnou a opravdovou změnou a uzdravením lidského ducha vnímám znovunavrácení k Bohu, v Pravdě, v Duchu Svatém.
Je mnoho způsobů návratů k Otci. Každý má právo a možnost zvolit způsob, jež je nejbližší jeho srdci. Mě osobně nejvíc vyhovuje udržování přítomnosti, TADY A TEĎ. V praxi to znamená přebývat v přítomném okamžiku (vlastně mimo čas) a do minulosti a budoucnosti se přesouvat pouze vyjímečně a to za účelem řešení praktických úkolů. Tedy- netrápit se vinou z minulosti a neděsit se, nebo netoužit po událostech budoucnosti. Vždyť minulost již není a budoucnost se ještě nestala. Obojí je tedy  jen představa, fikce. Skutečný je pouze přítomný okamžik, cesta k věčnosti.
Je pochopitelné, že lidská mysl a osobnost (ego) žijí z tohoto iluzorního posunu a udělají vše pro to, aby adepta z této cesty svedly. Viz.emoční tělo.
Jedinou možnost harmonického a naplňujícího soužití muže a ženy vnímám v onom pomyslném trojúhelníku: „muž, žena a ve vrcholu Bůh.“ Pouze ve společném zaměření obou partnerů na Skutečnost, na Realitu, na Nejvyšší bytost, je možné společně překonat dominanci lidského sobectví, ega, světa a ďábla.
Není pravdou, že předchozí generace na tom byly lépe, z hlediska partnerského soužití. Dnešní doba se liší pouze tím, že vše skryté bylo uvolněno, že vše skryté vyšlo na povrch a stalo se zřejmějším. A právě v této zřejmosti, je teprve možné nakonec prožít i uzdravení. Pouze ten, kdo ví, že je nemocný, se může uzdravit. Pouze ten, kdo již vídí, že se vzdálil, se může i navrátit.
Síly tohoto světa a nelidské entity se všemožně snaží zabránit opravdovému, láskyplnému vztahu muže a ženy, na všech rovinách ( tělo, duše, duch), neboť moc dobře ví, že je to cesta  milujících ke věčnosti, k Bohu a jejich neodvratný  k o n e c .
Pouze síla Boží Lásky, ve své čisté podobě je schopná překonat rozštěpení tohoto světa, překonat dualitu této roviny a sjednotit oheň s vodou, den s nocí, pravdu se lží a také muže s ženou, v jedno…
V tom, kéž nám pomáhá Bůh…