Partnerské vztahy

Vztah mezi mužem a ženou, trochu jinak…

Vztahy mezi lidmi obecně a především vztahy mezi mužem a ženou.
Tolik očekávání, touhy, snů, představ na straně jedné a tolik zklamání, bolesti, trápení, na straně druhé. Jak smutné, jak zbytečné, jak velké nedorozumění. Člověk si šel zaplavat do krytého bazénu a očekával výhled na moře. Ale to mu přece nikdo nesliboval!
Oněch „deset tisíc věcí“ stvořených pro tuto realitu, pro tento svět, má svůj smysl, význam a účel. Pokud je používáme v souladu s tímto účelem, slouží ku prospěchu, pokud se soulad naruší, nelze se divit, že následek, který poté nazýváme zlem, se dostaví.
Nejinak je tomu i u partnerských vztahů mezi mužem a ženou.
Začněme, ale od začátku… Na počátku tvorby Nejvyšší bytosti, byl stvořen onen „obraz boží“ člověk. Tato událost se odehrála v rovině, s výstižným názvem Nebe. Není pro nás zde na zemi možné sdělit, ani pochopit tuto rovinu. Pro praktické použití nám stačí si ji představit jako rovinu naprosté harmonie, souladu a krásy. (Budou patřit na Boha). V této rovině tvorby a působení Ducha Svatého byl člověk naprosto dokonalý, spočíval ve svém středu, byl bez hříchu…
Z ne zcela jasných pohnutek, ale přesto s naprostým vědomím, Láskou a požehnáním od Nejvyšší bytosti, se člověk rozhodl „rozkmitat“ svoje ego, vydat se cestou individuality, jáství, dovolil si věci dělit na dobré a zlé.
Je pochopitelné, že důsledky tohoto činu na sebe nemohly nechat „dlouho“ čekat. Člověk „sestoupil“ (převibroval v prostoru) z Boží blízkosti, místa zvané Nebe, přes astrální světy nazývané ráj, až do hmotného světa zde, na zemi, na který jsou již naše mysl a rozum tolik zvyklí.
Tento hmotný svět, který je ostatně vytvořen za vydatné „pomoci“ různých těžko pochopitelných entit (bozi, polobozi, démoni, UFO, různé energetické útvary), ne vždy s ušlechtilými úmysly, je ve svém apriori stavu, světem odloučenosti od Boha, světem temna, světem strachu, nemoci a smrti. Na této rovině není možná opravdová Láska, Soucit, Štěstí… Ani „sladké“ představy a učení hnutí New Age, ani přetírání pomyslného plátna zvané svět na „růžovo“, ani pozitivní myšlení, či jedení celozrnného chleba, nemohou na této skutečnosti nic změnit.
Náš hmotný svět vypadl ze „svého středu“, vypadl ze svého spojení s Nejvyšší bytostí a jako takový je vystaven nevyhnutelnému zániku. Výše uvedené však vůbec neznamená, že se skutečnému Bohu něco nepovedlo, nebo nezdařilo. Všechny tyto události mají svůj skrytý význam a důvod.
Zpátky k partnerským vztahům.
Jak jsme si již řekli, „na počátku“ stvořil Bůh člověka k „obrazu svému. „Tento obraz, kromě jiného znamená, že člověk je s Bohem niterně spojen, je s ním nezvratně svázán. Tuto nezměnitelnou skutečnost nelze žádným způsobem změnit, lze ji pouze dočasně zastřít. Každá snaha o zastření skutečnosti však do lidské duše vnáší neklid, bolest a utrpení.
Obrazně, v symbolech, lze přiblížit vztah Nejvyšší bytosti a člověka jako Otce a syna.
Ve skutečnosti se boží synové a dcery nikdy od Zdroje neodloučili, nikdy se nevzdálili… Pouze sní svůj těžký sen, o odloučenosti, zradě a trápení. Je však třeba si uvědomit, že přestože se jedná o „pouhý“ sen, bolest, která z něj vzniká, je již skutečná. Bylo by pošetilé tvrdit, že není. Ostatně není nic snadnějšího,než oného zarputilce přesvědčit, že se mýlí…
Zásadní otázka:
Co od partnerského vztahu mezi mužem a ženou očekávám?
Obvykle člověk očekává něco, co mu žádný vztah nikdy nemůže přinést.
Přestože toto očekávání nazývá různými jmény, jako láska, štěstí, naplnění, apod., ve skutečnosti věří, že ho dotyčný člověk spasí, že ho zachrání a učinní celistvým, sjednoceným. Zapomíná však, že to není možné. Žádná jiná bytost, mě nemůže spasit, žádný člověk mě nemůže učinit ani šťastným. Zachránit, mě může jedině Bůh. Učiní tak však pouze tehdy, když ho o záchranu požádám já sám.
Zcela logicky se naskýtá otázka, k čemu tedy vlastně partnerské vztahy jsou? Když odhlédneme od plození dětí a jistého materiálního a citového zabezpečení, k čemu vlastně mámé partnerské vztahy?
Přestože odpověď na danou otázku, může na první pohled připadat zvláštní, není nic pod sluncem „jasnější.“
Skutečný smysl partnerských vztahů je vzájemná pomoc  v  n a v r á c e n í   ke Zdroji, ve sjednocení se Skutečnosti. Vše ostatní je vedlejší.
Jak již dávno vyjádřil sv.Augustin : „Neklidné je srdce mé o Pane, dokud nespočine v Tobě.“ Pouze tehdy, když člověk „zapře“ sám sebe, svoje sobectví, namyšlenost a falešnou pýchu, „pokoří“ se před jedinou Skutečnou relitou a rozhodne se vydat na cestu zpět, na cestu domů, začíná teprve ve skutečnosti žít. Začíná se pomalu probouzet z děsivého a poblouzněného snu, plného trápení a bolesti, kterou už ani pořádně nevnímal.  Probouzí své duchovní srdce, obnovuje spojení se svojí vlastní duší, s ostatními bytostmi navzájem i s celou existencí.

A právě vzájemná pomoc a podpora mezi partnery, vzájemné povzbuzení i „podržení“ v těžkých chvílích, ve spojení s čistou a skutečnou láskou, úctou a věrností, stává se důvodem a smyslem partnerských vztahů. Partneři jsou si navíc navzájem „zrcadly“, které umožňují vidět na druhém své potlačené, stinné stránky, své problémy a bolesti, které bychom raději vůbec neviděli.  Na víc na blízkém partneru je vidíme zcela zřetelně, zcela jasně, prožíváme je jako skutečnost.
Je však velmi důležité nezapomenout, že tyto naše zrcadlové prožitky nemají s našim partnerem vlastně nic společného, že na něm skrze svoji projekci vidíme, vnímáme a prožíváme jenom  převážně sami sebe. Jedině důsledným dodržováním této zásady se lze vyhnout křivému obvinění partnera, se všemi z toho plynoucími, smutnými důsledky.
Především však přijetím toho co odmítáme, toho, co by vlastně vůbec „nemělo“ být, získáme nesmírnou milost a šanci učinit další krok na cestě k Pravdě, na cestě sama k sobě, na cestě Domů.
V této vzájemné pomoci a podpoře spočívá smysl a význam blízkého vztahu mezi mužem a ženou. A jakoby navíc na této cestě, člověk dostává „přidáno“ i tolik vytoužené štěstí…
Kéž nám na této cestě pomáhá Bůh.