Lékaři a léčitelé

Úskalí léčitelů…

Lidé nespokojení a zklamaní z konvenční medicíny a klasických lékařů vůbec, se často v poslední naději uchylují k alternativní pomoci, k léčitelům.
V očekávání pomoci, jsou mnohdy ochotni obětovat značné finanční prostředky. Málokdy si však uvědomují, že opravdové uzdravení není možné ani pomocí lékařské medicíny, ani obvykle podobným způsobem léčitelů. Uzdravení je možné pouze ve stavu pokory, ve smíření s Bohem, ve znovunastolení jednoty sám se sebou, se svoji duši… Nábožensky se to nazývá : „vykoupení z hříchu.“
Rozdíl mezi konvenční medicinou a většinou alternativních léčebných metod- tedy mezi lékaři na straně jedné a léčiteli na straně druhé, je ve skutečnosti velice malý. Základní filosofie a základní postoj v tom, že nemoc je vlatně nepřítel, kterého je třeba vykořenit, přemoci a zničit, je zde obvykle totožný. Obvykle se vychází z předpokladu, že stav nemoci je onen nepřítel, který kazí hru, znemožňuje běžnou činnost a vůbec je oním zdrojem potíží a nepříjemnosti.
Prostředky používané, byť na první pohled protichůdnými a zdánlivě nesmiřitelnými tábory jsou velice podobné. Není totiž podstatné, zda bojujeme s tzv. nemoci pomocí synteticky vyrobených látek, nebo pomoci podobných, či případně totožných látek získaných z rostlin přírodní cestou. Filosofický pohled na nemoc a tím na celý problém bývá velice často velmi podobný, případně totožný.
Nejedná se přitom pouze o léčbu účinnými přípravky z přírodních produktů, ale také třeba dodávání energie, očišťování aury, léčbu akupresurními technikami či afirmacemi. Společným prvkem těchto zásahů do nemocného organismu je přesvědčení, že člověka lze uzdravit odstraněním symptomů nemoci. Je zde představa, že člověk se podobá dokonalému stroji, kterému se něco „porouchalo“ a po opravě jakéhosi „vadného dílu“, bude vše opět v pořádku, vše bude opět jako dřív… Je to pošetilý pohled, ale velice rozšířený, bez ohledu zda v konvenčním nebo alternativním způsobu léčby.
Příčinu tak velkého rozšíření tohoto zcela chybného pohledu na léčbu, můžeme vidět v neochotě člověka k opuštění chybných, nefunkčních a škodlivých návyků. Většině nemocných takový přístup k nemoci vyhovuje (přesněji vyhovuje vládnoucím entitám člověka). Nejdůležitější se jeví ono zachování  status quo a to za každou cenu, všemi prostředky.
Ti léčitelé (a také lékaři), kteří se v souladu se svou intuici rozhodnou pacientům skutečně pomoci k uzdraveni, stojí před velkým problémem, kterým je silná neochota nemocného k opuštění myšlení, slov a skutků (hříchu), které ke zmíněnému stavu nemoci vedly. Bez opravdové a upřimné proměny bytosti nemocného, však skutečné uzdravení není možné.
Základní princip vzniku nemoci přitom vidím následovně:
na počátku je po jistou dobu chybné přesvědčení lidského ducha, které se později manifestuje až na hmotné rovině jako nemoc. Podle oblasti, intenzity a trvání neprávného postoje, hledá si tato idea manifestaci, vyjádření, ať již ve psychické nebo somatické oblasti života lidské bytosti. Z tohoto pohledu je nemoc vlastně požehnáním, je znovunastolením jakési svérázné a křehké harmonie v neharmonii. Je snahou organismu kompenzovat chybné smýšlení člověka, na plátně hmoty (těla) je manifestovat (zviditelnit) a posléze dle možnosti i léčit.
Je celkem pochopitelné, že zásah lékaře či léčitelé do stavu samoléčení organismu nemohou přinést nic dobrého. Přitom zde není podstastné, zda se odstraní symptomy nemoci. Podstatné je zda bude nalezena a obnovena harnmonie člověka, obnovena harmonie mezi lidmi, mezi člověkem a Bohem. Vše ostatní není uzdravení, ale pouze oddalování a prodlužování nemoci. Na nemoc je zde pohlíženo jako na velkou milost, požehnání z Bytí, která člověka zachraňuje od ještě většího selhání, která mu brání pokračovat v ještě větší sebedestrukci. Je potřeba si uvědomit, že jsme ve skutečnosti věčné, duchovní bytosti, které si pouze na lidské bytosti jakoby hrají. Naše hmotné vyjádření je až sekundární realizací neviditelné duchovní říše. Snad je již na čase opustit ono pošetilé přesvědčení o vzniku života kdesi v dávné minulosti, v jakési dávné „polévce“, čirou náhodou, jakoby samo od sebe… Tento pošetilý n nesprávný názor již napáchal tolik trápení a bolesti v životě lidstva.
Nechci však tvrdit, že alternativní i klasická medicina a léčení vůbec nemá svůj význam. Pouze ve formě, jak se obvykle podává má smysl spíše jako první pomoc, jako intenzivní zásah (např.úraz,nehody), který ma za úkol opravdu jen poskytnout první pomoc, tedy odvrátit hrozící a akutní nebezpečí. Uzdravení však poskytnout obvykle neumí.
Uzdravení je totiž smíření se sebou samým, přijetím vlastního stínu, stav pokory a odevzdanosti proudu života, znovusjednocením s Otcem. Uzdravení člověka je tedy doménou kněží, nikoliv lékařů. Je však smutné, že tuto svoji úlohu již dnes kněží téměř vůbec neplní, ani o ní často nevědí a většinou ani nejsou již schopni tento úkol vykonávat.
Uzdravení je tedy především akt obrácení, znovuzrození, ve kterém člověk starý, člověk hříchu, ovládaný svými vášněmi, touhami a strachem umírá a rodí se člověk nový, člověk vedený inspirací a Láskou. Uzdravení není jakousi opravou, nebo kosmetickou retuší stávajícího stavu, ale celková změna člověka, znovuzrození z Ducha. Vše ostatní je pouze pošetilé konání zbloudilého lidského ducha ve snaze vyzrát nad osudem, ve snaze přelstít bohy, snaze uchopit a vést svůj život sám, bez Boha…
Veškeré problémy, ať již nemoc, nehody, neštěstí, teroristé, či přírodní a jiné katastrofy mají svůj původ v chybném smýšlení lidského ducha. V hmotě a v tomto světě se již pouze realizují. Odstranění, nebo jakákoli změna je možná pouze v duchu, nikoli ve hmotě.
Co se již dostalo do hmoty (již se stalo) je hotové a je to třeba bez výhrad a reptání přijmout. Pouze přijetí skutečnosti a změna smýšlení přinese tolik toužebně očekávané „lepší zítřky.“ Byť samozřejmě opět v přítomnosti.
Kéž stále více lidských bytostí pochopí, že uzdravení nespočívá v jakýchsi opravárenských zásazích, vedených přebujelým lidským rozumem, ale v přijetí nevyhnutelného, v přijetí Boží vůle, jež nakonec poznáme také jako vůli vlastní…