V našem převráceném, virtuálním světě, plném lží a polopravd, nejsou věci takové, jaké se zdají být, ani lidé nejsou těmi za které se považují. Člověk se chce  stát zdravým, způsobem, který se podobá ježdění na zlodějově koni. Způsobem, ve kterém se obvykle míjí se svým středem. Zástupy falešných lékařů, lékárníků, léčitelů i jiných podvodníků slibují snadné a rychlé uzdravení, aniž by doopravdy věděli, co činí. Slepý vede slepého a oba spadnou do jámy. Tak nějak vypadá situace v naší republice i na téměř celém světě.
Zdraví není něco, co lze koupit, vydupat, obelstit, či přičarovat. Zdraví je stav, kterým se člověk pouze může stát.
Drtivá většina lidstva uvízla v lživé představě, že je formou, hmotnou formou, mužem či ženou, jakýmsi živočišným strojem, bez duše, bez boha, zcela oddělenou od ostatních bytosti, od ostatních věcí. Přestože sebe považuje za jistou formu stroje, přístup k sobě samému je obvykle ještě horší, než přístup k domácím spotřebičům, domu, autu apod. Je zvláštní, že lidé obvykle sobě samému věnuji mnohem méně pozornosti, pochopení, „údržby“, než svým neživým kamarádům. Není to však náhoda.
Věta „Lékaři, uzdrav sám sebe,“ nebyla zvolena náhodně. V každé lidské bytosti je jakoby vnitřní lékař, který jediný může člověka uzdravit. Vše ostatní je buď v lepším případě pomocník, nebo přímo škůdce- podvodník. Vyjímka zde není možná.
Když vezmu lékařské poznání o zdraví a nemoci, mám pocit, že zde vícedimenzionální, živá, lidská bytost, byla redukována a rozřezáná na malé částečky, které spolu jakoby vůbec, nebo jen velmi málo souvisejí. Je na to přísloví : „pro oči, nevidí… pro stromy nevnímá les.“ Zývající malé pochopení, je ještě redukováno, jakýmsi oparem materialismu a falešné víry, že co nevidím, neznám a rozumem nechápu, nemůže být. Úroveň lékařství, přes všechny své iluze a technické hračky, je více než žalostná.
Na poli přírodních léčitelů, astrologů, reikistů či jiných šoumenů, není situace o nic růžovější. Když pročítám prezentace těchto rádoby terapeutu, v naprosto drtivé většině vnímám naprosté nepochopení a neznalost. Nemám problém s tím, že účtují za své služby peníze, vždyť „dělník je hoden své mzdy.“ Potíž je v tom, že velmi mnoho léčitelů nemá vůbec ponětí, kdo je člověk, jaký je důvod jeho pobytu v existenci a kdy může být zdravý. Říká se tomu : „léčit hlava, nehlava.“
Pokud budu svou nevědomost halit do roucha falešné esoteriky, primitivních představ o čakrách, energii, pozitivního myšlení či zdravé výživy, bude stále jen nevědomostí.
Jak se lze uzdravit?
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že tato výchovná (rozvojová) planeta není pro zdravé lidi! Představa zcela zdravého člověka na této Zemi je jen lékařský mýtus. Tato oblast, oblast tmy a temna, je příliš vzdálená Světlu, Zdroji života. Již samotné zrození sem, je hříchem, jehož důsledkem je umírání a smrt.
I na této planetě je však možné být mnohem zdravější a štastnější, než se všeobecně myslí. Ani zde není nutné žít v pekle. Uzdravení člověka se tudiž týká této oblasti a této kvality života.
Přestože to bude mnohým čtenářům připadat nepochopitelné, člověk není hmotná, ohraničená bytost, bez souvztažnosti s ostatními. Člověk je multidimenzionální bytost, více duchovní, než lidská, která je spojená jednak se Zdrojem (s Otcem), jednak se vším, co existuje navzájem. Vše spolu souvisí, vše se navzájem potřebuje a vyvažuje do harmonie. Zdánlivě malá zněna či událost, vyvolá často neobvyklé reakce.
Ze Zdroje nepochopitelné Lásky, dobra i moci,  vyvěrá lidský duch, rozhodovatel, který skrze energetické  obaly, zvané duše, působí, vytváří, formuje a udržuje hmotné tělo. Není vhodná představa, že duše „řídí“ lidské  (hmotné) tělo. Ona ho spíše vytváří a utváří.
Princip harmonického života člověka v lidském těle je zhruba takový:
Vyzařování a záměr ze Zdroje, TAO, je příjímán a transformován lidským duchem, jenž se zachvívá v souladu a harmonii s Otcem- tj. plní Jeho vůli. Tento dobrovolný soulad s TAO, formuje a vyživuje energetické obaly duše (jež poté krásně vybarví tzv. auru a odblokuje energetické pečetě, zvané čakry), která svým posledním, éterickým tělem přímo vytváří a formuje lidské orgány i lidské tělo. Jenom poté bude člověk bez hříchu (s minimem) a tudíž zdravý.
Jinými slovy: Příčina nemocí není vrtošivý osud, nebo nešťastná náhoda, či jiná nespravedlnost. Příčina nemocí je  H ř í c h ,  tj. minutí se svého středu, odchýlení se od skutečnosti, jež nazýváme Bůh. To je základní a skutečná příčina všech nemocí, trápení, bolesti a konfliktů, ať již na rovině individuální či společenské. Dokud člověk nenalezne svůj střed, není možné o nějakém uzdravení vůbec mluvit. Žádné kosmetické pomůcky, ať již léky, operace, nebo dodávání energie, či jiné uzdravování, není ve skutečnosti schopné vyléčit. A kolik lékařů a léčitelů je ochotno svým pacientům něco podobného říci? A kolik pacientů je ochotno něco takového vůbec slyšet? Pak ovšem každý má to, co si zaslouží. Jak jinak?
Veškeré techniky ať již lékařské, léčitelské, terapeutické mají svůj význam. Převážně buď jako první pomoc, nebo podpůrné, pomocné prostředky. Nikdy však nemohou způsobit vyléčení, uzdravení.
Uzdravit může člověka pouze Bůh. Lidská bytost však o to musí nejprve požádat. Přestože spousta lidí bude tvrdit, že boha o uzdravení žádá a prosí, není to vůbec pravda. Chybí převážně důvěra, víra a odevzdanost. A příliš přebývá pýcha, nabubřelost, hloupost a nadutost ega. Je potřeba pochopit, že vlastnostmi ega , tedy falešného já, se kterým se drtivá  většina lidí ztotožnila, je pouze odpor, pýcha, vzdor, krutost, neomalenost, omezenost, odpor a podobné negativní kvality. Pokud se s ním lidská bytost ztotožní (s egem), jsou tyto vlastnosti a negativní kvality i jeho součástí! Tudiž jsou to kvality drtivé většiny lidstva ať již si toho je vědomé či není.
Aby hlas volajícího člověka mohl „dolétnout“ k Božím „uším“, musí být pronášen srdcem. Musí vyvěrat z jeho nitra, z jeho podstaty. Jenomže zde se rozpíná ego, nitro člověka okupuje jeho zběsilost. Taková modlitba k Bohu nedojde. A člověk nebude uzdraven.
Proto je tak důležitá odevzdanost, pokora, důvěra, v Boha,  která není žádnou slabostí, ale opravdovou silou. Skutečnou sílu totiž získáme teprve tehdy, až vědomě odmítneme své falešné slabosti, své falešné strachy, démony okupující naše duše.
Je třeba pochopit, že člověk žijící v zajetí falešného já, žije vždy ve hříchu a jeho případné snažení není schopné tento stav zvrátit. Ego není nikdy schopné vyladit harmonii Božího středu a vždy bude odchýleno. Důsledkem odchylení je bolest, trápení a smrt.
Žádný vědecký pokrok, žádné manipulace, kouzla ani jiné čáry nedokážou tento fakt změnit. Jak dlouho se lidé snaží přelstít sami sebe, přelstít Boha. Jsou ochotni uzavírat různé smlouvy, třeba i se samotným dáblem, za falešný a nikdy nesplněný příslib opravdové moci. Kdy se již lidstvo poučí?
Shrnutí.
Uzdravení člověka je možné pouze přes umenšení falešného já (ega) a spojení se svým středem, se svoji vnitřní inteligenci, vnitřním bohem, celým jsoucnem. Pouze v této kvalitě, v této vibraci jsou všechny buňky lidského těla vyživovány správnou vibrací, kvalitou a můžou i budou plnit svůj vlastní úkol. Bez zvládnutí ega však není obrácení k sobě možné. Ego to nikdy nemůže pochopit. A právě ego lze zvládnout jedině, pokorou, odpuštěním, mírností, láskou, ale také pevnosti, odhodlanosti, statečnosti. Pevnost a statečnost, ve spojitosti s pokorou na kolenou, je mocnou zbraní na cestě k uzdravení, na cestě k celistvosti, na cestě domů, k Otci…
Naštěstí na této cestě je nám se vší mocí nápomocné naše vlastní tělo, jež nám svými příznaky pomáhá poznat a pochopit příliš velké odbočení od cesty. Je potřeba naučit se rozumět řeči „zvířat“ (těla). Mluví docela jasnou řeči, formou obtíží, nemocí, příznaků. Symbolicky, ale přesto jasně. Škoda jen, že mu nechceme rozumět…

Kéž nám na cestě k vyššímu vědomí a pochopení pomáhá Bůh.

Lidé nespokojení a zklamaní z konvenční medicíny a klasických lékařů vůbec, se často v poslední naději uchylují k alternativní pomoci, k léčitelům.
V očekávání pomoci, jsou mnohdy ochotni obětovat značné finanční prostředky. Málokdy si však uvědomují, že opravdové uzdravení není možné ani pomocí lékařské medicíny, ani obvykle podobným způsobem léčitelů. Uzdravení je možné pouze ve stavu pokory, ve smíření s Bohem, ve znovunastolení jednoty sám se sebou, se svoji duši… Nábožensky se to nazývá : „vykoupení z hříchu.“
Rozdíl mezi konvenční medicinou a většinou alternativních léčebných metod- tedy mezi lékaři na straně jedné a léčiteli na straně druhé, je ve skutečnosti velice malý. Základní filosofie a základní postoj v tom, že nemoc je vlatně nepřítel, kterého je třeba vykořenit, přemoci a zničit, je zde obvykle totožný. Obvykle se vychází z předpokladu, že stav nemoci je onen nepřítel, který kazí hru, znemožňuje běžnou činnost a vůbec je oním zdrojem potíží a nepříjemnosti.
Prostředky používané, byť na první pohled protichůdnými a zdánlivě nesmiřitelnými tábory jsou velice podobné. Není totiž podstatné, zda bojujeme s tzv. nemoci pomocí synteticky vyrobených látek, nebo pomoci podobných, či případně totožných látek získaných z rostlin přírodní cestou. Filosofický pohled na nemoc a tím na celý problém bývá velice často velmi podobný, případně totožný.
Nejedná se přitom pouze o léčbu účinnými přípravky z přírodních produktů, ale také třeba dodávání energie, očišťování aury, léčbu akupresurními technikami či afirmacemi. Společným prvkem těchto zásahů do nemocného organismu je přesvědčení, že člověka lze uzdravit odstraněním symptomů nemoci. Je zde představa, že člověk se podobá dokonalému stroji, kterému se něco „porouchalo“ a po opravě jakéhosi „vadného dílu“, bude vše opět v pořádku, vše bude opět jako dřív… Je to pošetilý pohled, ale velice rozšířený, bez ohledu zda v konvenčním nebo alternativním způsobu léčby.
Příčinu tak velkého rozšíření tohoto zcela chybného pohledu na léčbu, můžeme vidět v neochotě člověka k opuštění chybných, nefunkčních a škodlivých návyků. Většině nemocných takový přístup k nemoci vyhovuje (přesněji vyhovuje vládnoucím entitám člověka). Nejdůležitější se jeví ono zachování  status quo a to za každou cenu, všemi prostředky.
Ti léčitelé (a také lékaři), kteří se v souladu se svou intuici rozhodnou pacientům skutečně pomoci k uzdraveni, stojí před velkým problémem, kterým je silná neochota nemocného k opuštění myšlení, slov a skutků (hříchu), které ke zmíněnému stavu nemoci vedly. Bez opravdové a upřimné proměny bytosti nemocného, však skutečné uzdravení není možné.
Základní princip vzniku nemoci přitom vidím následovně:
na počátku je po jistou dobu chybné přesvědčení lidského ducha, které se později manifestuje až na hmotné rovině jako nemoc. Podle oblasti, intenzity a trvání neprávného postoje, hledá si tato idea manifestaci, vyjádření, ať již ve psychické nebo somatické oblasti života lidské bytosti. Z tohoto pohledu je nemoc vlastně požehnáním, je znovunastolením jakési svérázné a křehké harmonie v neharmonii. Je snahou organismu kompenzovat chybné smýšlení člověka, na plátně hmoty (těla) je manifestovat (zviditelnit) a posléze dle možnosti i léčit.
Je celkem pochopitelné, že zásah lékaře či léčitelé do stavu samoléčení organismu nemohou přinést nic dobrého. Přitom zde není podstastné, zda se odstraní symptomy nemoci. Podstatné je zda bude nalezena a obnovena harnmonie člověka, obnovena harmonie mezi lidmi, mezi člověkem a Bohem. Vše ostatní není uzdravení, ale pouze oddalování a prodlužování nemoci. Na nemoc je zde pohlíženo jako na velkou milost, požehnání z Bytí, která člověka zachraňuje od ještě většího selhání, která mu brání pokračovat v ještě větší sebedestrukci. Je potřeba si uvědomit, že jsme ve skutečnosti věčné, duchovní bytosti, které si pouze na lidské bytosti jakoby hrají. Naše hmotné vyjádření je až sekundární realizací neviditelné duchovní říše. Snad je již na čase opustit ono pošetilé přesvědčení o vzniku života kdesi v dávné minulosti, v jakési dávné „polévce“, čirou náhodou, jakoby samo od sebe… Tento pošetilý n nesprávný názor již napáchal tolik trápení a bolesti v životě lidstva.
Nechci však tvrdit, že alternativní i klasická medicina a léčení vůbec nemá svůj význam. Pouze ve formě, jak se obvykle podává má smysl spíše jako první pomoc, jako intenzivní zásah (např.úraz,nehody), který ma za úkol opravdu jen poskytnout první pomoc, tedy odvrátit hrozící a akutní nebezpečí. Uzdravení však poskytnout obvykle neumí.
Uzdravení je totiž smíření se sebou samým, přijetím vlastního stínu, stav pokory a odevzdanosti proudu života, znovusjednocením s Otcem. Uzdravení člověka je tedy doménou kněží, nikoliv lékařů. Je však smutné, že tuto svoji úlohu již dnes kněží téměř vůbec neplní, ani o ní často nevědí a většinou ani nejsou již schopni tento úkol vykonávat.
Uzdravení je tedy především akt obrácení, znovuzrození, ve kterém člověk starý, člověk hříchu, ovládaný svými vášněmi, touhami a strachem umírá a rodí se člověk nový, člověk vedený inspirací a Láskou. Uzdravení není jakousi opravou, nebo kosmetickou retuší stávajícího stavu, ale celková změna člověka, znovuzrození z Ducha. Vše ostatní je pouze pošetilé konání zbloudilého lidského ducha ve snaze vyzrát nad osudem, ve snaze přelstít bohy, snaze uchopit a vést svůj život sám, bez Boha…
Veškeré problémy, ať již nemoc, nehody, neštěstí, teroristé, či přírodní a jiné katastrofy mají svůj původ v chybném smýšlení lidského ducha. V hmotě a v tomto světě se již pouze realizují. Odstranění, nebo jakákoli změna je možná pouze v duchu, nikoli ve hmotě.
Co se již dostalo do hmoty (již se stalo) je hotové a je to třeba bez výhrad a reptání přijmout. Pouze přijetí skutečnosti a změna smýšlení přinese tolik toužebně očekávané „lepší zítřky.“ Byť samozřejmě opět v přítomnosti.
Kéž stále více lidských bytostí pochopí, že uzdravení nespočívá v jakýchsi opravárenských zásazích, vedených přebujelým lidským rozumem, ale v přijetí nevyhnutelného, v přijetí Boží vůle, jež nakonec poznáme také jako vůli vlastní…

Žijeme v rozvinuté, postmoderní, konzumní společnosti, máme zajištěné hmotné prostředky k existenci a přesto nám něco chybí. Příliš jsme zaměřili svoji pozornost na předměty vnějšího světa, na falešné pozlátko, nazývané spotřební společnost. Ztratili jsme však vztah k sobě samému i mezi sebou navzájem. A právě v tomto vztahu, k sobě samému, ke skutečnému Bohu, je pouze  možné prožívat stav, který nazýváme láskou…
Skutečná láska je stav bytí, je stav reality, skutečnosti, všehomíra. Láska dává naší existenci onu sílu, smysl a důvod bytí na této planetě. Každá cítící lidská bytost, v hloubi srdce velmi dobře ví o této skutečnosti. Lidská bytost ve skrytu touží po naplnění láskou, po spojení se Zdrojem, se Skutečností. Je to neměnné a nezrušitelné. Láska je jako zdroj života, jako nevysychající živá voda, která mění nehostinnou poušť na místo vhodné k životu, na místo plné radosti, pokoje a blaženosti. Ve skutečnosti motivace a lopotné snažení lidských bytostí na cestě ke štěstí a k naplnění, je cestou k lásce. Velmi málo lidí však zažívá skutečnou lásku. Většina se spokojí jen s jakousi náhražkou, jakousi imitaci.
Láska totiž není z tohoto světa, nelze si ji nejenom koupit, ale ani zasloužit. Je to dar Boha, k sobě samému, dar bez podmínek, zásluh a důvodu. Lze dokonce říct, že láska je zdroj, život sám. Jistě, že omezenými slovy, nelze popsat realitu, jen se ji lze nepatrně přiblížit…
Přesto však onen Grál, onen mýtický zdroj života, ze kterého bezvýhradná Láska , Láska Krista k lidstvu, vyvěrá, je pro člověka onou touhou po spojení, oním voláním po sjednocení, voláním po Nebi. Tento svět, tento matrix; pokud by jen nepatrná část lidí realizovala ve svém srdci skutečnou Lásku, by byl spasen, proměněn a zcela k nepoznání. Byl by nastolen onen tolik očekávaný ráj na zemi, Nový věk, Nová Země a Nové Nebe. Starý svět zanikne a nový vznikne. Bez násilí, mocenského útisku, manipulace, ovládání, čipování, válek, revolucí a jiných temných zásahů. Láska je jako světlo- s temnotou nebojuje, pouze její přítomnost ruší tmu. Pro tmu v srdci zde již není místo. Neboť „jak nahoře, tak dole.“ Náš viditelný svět, který většina lidí považuje za jedinou realitu, za jediný skutečný, je pouze manifestaci a zviditelněním  nehmotného ducha. Hmotný svět není sám od sebe, není samostatnou realitou, je spíše jakoby odrazem v zrcadle duchovní manifestace.
A právě Láska, neboli Duch pravdy, je onou silou, která dokáže realizovat /zhmotnit/ Nebe na zemi. Každá jiná cesta, každý jiný pokus o nápravu společnosti, je pouze pošetilou snahou ruky, uchopit sama sebe, pošetilou cestou ducha bloudícího do pekel.
Jelikož je láska onou esenci lidského života, je pochopitelná touha člověka o její prožívání. Je to samozřejmě nezadatelné právo člověka. Navíc se láska před člověkem neskrývá.
Proč se tedy my lidské bytosti tolik trápíme, hledáme a nenalézáme, toužíme a nenacházíme? Proč přímo hladovíme po lásce, jsme ochotni sáhnout po kdejaké náhražce, která slibuje naplnění a uspokojení? Proč se necháme takříkajíc „opít rohlíkem?“
Vyhladovělí, zoufalí, fascinovaní blýštivým leskem tohoto světa, stojíme jak poslední žebráci ve frontě na příslib lásky a zdání štěstí. Přitom však odmítáme přijmout zřejmý fakt, že z tohoto světa nelze lásku, štěstí ani klid, či pokoj načerpat a to z prostéhu důvodu, že je neobsahuje ani obsahovat nemůže. Materiální realizace je extrémně zahuštěná duchovní matrice, která se vyznačuje velkou vzdálenosti od Světla, od Zdroje. Jejím atributem jsou chlad, temno a opožděná realizace. Náš svět není apriori špatný, je pouze příliš odpadlý od Zdroje, přiliš vzdálený od Světla. Tak vzdálený, že se až někdy zdá, že existuje pouze sám od sebe, bez ohledu na skutečnost , že je pouze realizací věčného Ducha.
Jak nalezt Lásku?
Jak si ji udržet, aby se nestala pouze prchavým okamžikem?
Na tyto otázky hledá lidstvo odpovědi od nepaměti. Odpověď, jako vše opravdu skutečné je velmi prostá: Lásku nelze ani nalézt, natož udržet! Nikdy se nevzdálila, nikdy na nás nezanevřela. My sami jsme ji opustili. My sami jsme se ji vzdali! Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Stačí se podívat do čistých očí malého a šťastného miminka a pochopíme. V těch očích je Láska sama. Je zde přímo cítit. Zato my dospělí, jsme se přece naučili být rozumní, potlačovat svoji intuici, dělat pochybné kompromisy, lhát sami sobě… Pozvolna, kousek po kousku, za vydatného přispění stejně postiženého okolí, jsme jakoby ztráceli svoji duši, ztráceli radost, nadšení, sílu, jiskrný pohled v očích. Než jsme si stačili uvědomit, staly se z nás téměř mrtvé bytosti, bez skutečného života.
Jak nalézt lásku?
Správnější otázka je :Jak se stát Láskou?
Odpověď samozřejmě zní: Láskou jsi již teď a tady. Jen je ještě nutné to pochopit! Pochopení není rozumové přijetí, pochopení je přijetí faktu celou duší, myslí, vůlí a srdcem. Znamená to prožití reality až do morku kosti.
Dobrým pomocníkem člověka na jeho cestě je jeho vlastní smrt. Společnost, která potlačí fenomén smrti, přestože právě ona je nejlepším rádcem člověka ve hmotě, stává se nutně povrchní, bloudivou a nebezpečnou sobě i ostatním. Právě vědomí člověka vlastní pozemské smrtelnosti, umožňuje přehodnotit priority a poznat opravdové hodnoty. Naše pošetilé konstrukty a hodnoty před smrtí zkrátka neobstojí.
Žít vědomý život, plný lásky, štěstí a pravdy není až tak nemožné. Ve skutečnosti to jen předpokládá vzdát se všech bludů jež nám brání být. Být celistvým člověkem, bez lží, komplexu a omezení. Potíž je však v tom, že většina lidí ještě není na odpojení připravena, většina lidí bude ještě zuřivě své otroctví bránit. Pouze nemnozí jedinci se již pomalu a neobratně probouzejí. A pro ně je otevřená možnost prožít opravdovou lásku.
Závěrem uvedu alespoň jednu životní lež, která dříve či později spolehlivě zablokuje proud lásky.
„Jsem samostatnou, hmotnou bytostí, od všech ostatních oddělenou a ostatní jsou také samostatné bytosti od všech ostatních odděleni.“
A třeba ještě jednu: „Hmotný svět je skutečný, opravdový; to co vnímám smysly, chápu rozumem i vědeckým poznáním, je jedině skutečné a opravdové- nic mimo toto již neexistuje.“
Přeji všem duším,které se již začínají probouzet mnoho štěstí při očišťování své vlastní duše anebo dokonce při vzácném pochopení, že není třeba nic čistit, protože se ve skutečnosti nikdy ani nic nemohlo umazat…
S Láskou a požehnáním …

V posledních letech se objevilo mnoho rádoby léčitelů, terapeutů, i různých jiných „šoumenů“, kteří slibují snadno a rychle, bez námahy a osobní oběti uzdravení, štěstí, bohatství či slávu. Je otázkou nakolik toto slibují z nevědomosti a nakolik ze zištného úmyslu…
Člověk v dějinách se neustále pokouší obelstit ostatní lidi, boha i vlastní duši, získat pro sebe příslib moci a zajistit si blaženost či štěstí. Přitom však obvykle zapomíná, že štěstí nelze hledat „jízdou na zlodějově koni.“ Ostatně, kdo může tvrdit, že se člověk narodil proto, aby se rozvaloval na sluníčků, užíval si a byl šťastný…
Přestože více jak 50 let je známý poznatek moderní fyziky o tom, že tzv. hmota není vůbec takovou, jaká se jeví smyslům, jakou si ji člověk představuje, nedošlo prakticky k žádnému posunu ve vědomí většiny obyvatel naší republiky. Ve vědomí většiny lidí je pevně zakotvená implantovaná představa pevné, hutné, skutečné a neměnné hmoty, masy coby reality a jediného jsoucna. Nejsou ani tak důležitá slova a názory, důležitý je spíše každodenní a praktický život. Naše školství a zdravotnictví mluví jasnou řečí a nepotřebují, alespoň pro trochu bystré čtenáře další komentář. Přitom kompaktnost a hutnost hmoty je pouhá fikce. Hmota se ve skutečnosti jeví více jako jakási virtuální realita,  jako extatický tanec Šivy. Důsledky pohledu a víry jsou však pochopitelně fatální. Nikdo nemůže utéct následkům svých činů…
Prevence:
Do hmoty zabředlé moderní zdravotnictví vydává za prevenci včasnou léčbu. Zachycení nádoru v počáteční fázi není ale prevence. Stejně jako s prevencí nemá nic společného otravování organismu a narušování imunity očkováním.
Prevence je ve skutečnosti životní styl, jenž nevede k narušení harmonie života, které se posléze manifestují příznaky na úrovni duše a těla. Nábožensky bychom mohli říci, že prevence je život podle božích přikázání. Je možná vhodné objasnit, co jsou vlastně tzv. boží přikázání. Nový zákon uvádí deset tzv. božích přikázání. Ve skutečnosti se jedná o manuál, návod pro člověka, /jenž ztratil vědomí Boha/ který, když bude dodržovat, ušetří se přílišné disharmonie, ušetří se zbytečného trápení a bolesti. Bůh samozřejmě nikomu nic nepřikazuje, nežádá ani nevyhrožuje. To jsou falešné a dětinské představy. Nejedná se tedy o žádné zbytečné omezení, ale naopak o pomoc.
Kdo můžeš pochopit- pochop…
Nejjistějším způsobem udržením harmonie v životě je Láska.
Láska k Bohu, lidem i sobě samému, přičemž ta poslední bývá často nejtěžší.
Potíž je, ale v tom, že to co obvykle nazýváme láskou je pouhý emocionální balast, překroucené sobectví a touhy, podobně jako je sunar falešnou náhražkou mateřského mléka.
Léčba:
Podle tvé víry se staň.
Víra není jen náboženský aspekt. Víra je stav člověka, který ať již vědomně, nebo nevědomně, v rámci prostoru vymezenému lidské bytosti /a ten je velmi velký/, ovlivňuje, či přímo formuje a vytváří lidský osud, lidskou realitu. Málokdo si opravdu uvědomuje možnosti a potenciál lidské bytosti, nás božích synů a dcer. Potenciál a možnosti jsou opravdu velké, jen byly dočasně lží, jakoby zastřeny nánosem temna. Není to samozřejmě úplně přesné, ale pro vysvětlení to tak stačí.
Lidská bytost se zablokovanou, a silně okleštěnou vírou si už neví se svým životem rady a svěřuje se lékařským šarlatánům toho nejhrubšího kalibru, jež v průběhu doby umně redukovali nás, magické bytosti, boží děti na kus masa, hmoty, na součástky a náhradní díly lidského stroje. Je to smutné, ale nezbytné, neboť probuzení se v této fázi uskutečňuje především přes značné utrpení a bolest- bohužel.
Podle stupně víry člověka probíhá také způsob, forma i intenzita a čas uzdravení z nemoci. Opravdová víra je zvláštní fenomén, který se obtížně popisuje, je nejlépe ji prožít. Ve svém vyšším stupni obsahuje skutečně tzv. fenomén zázraků, tj. věcí pro lidský rozum zcela nepřijatelných a nepochopitelných.
Ti, co ještě nejsou schopni vzbudit skutečnou víru, ale touží se přesto ze svých nemocí uzdravit, mají sice méně efektivní, ale přesto funkční způsob uzdravení. Jde o to vysledovat, pochopit a posléze napravit duchovní obrazy nemoci na úrovni lidského ducha, tedy na úrovni postoje a rozhodnutí. Příčiny lidského trápení a nemoci tedy neleží ani na úrovni hmoty, tj. lidského těla, ani na úrovni jemnohmotné, energetické, tj.na úrovni obalů neboli jemnohmotných těl/ někdy nazývané duší/, ale na úrovni lidského ducha, tj. na úrovni chybného postoje, názorů, představ a rozhodnutí. Je však třeba si uvědomit, že i pasivita, konzumní způsob života, podléhání reklamě a jiným bludům je také rozhodnutí se všemi následky.
Jedině napravení chybného postoje, /egoismus/ lidského ducha vůči stvořiteli, může přinést skutečné uzdravení. Tedy v posloupnosti zdravý duch/postoj/…zdravá duše /energie/… zdravé tělo /hmota– zahuštěná energie/. Snaha po změně stavu na rovině energie, nebo dokonce těla se z tohoto pohledu jeví jako pošetilá. Neřeší, ani nemůže řešit skutečnou příčinu.
Je pravdou, že ono lékařsky úmělé rozdělení na nemoci tělesné a nemoci tzv. duševní je holý nesmysl.  Obojí spolu souvisí a obojí je nerozdělitelné. Jakoby levá noha řekla, že není tělem, že si bude dělat co sama chce, že půjde kam bude sama chtít…vypadá to pošetile?…a přesně stejným způsobem se chová každým dnem moderní člověk. Když je pak zastaven zhmotnělými důsledky svých nevědomých činů, má často pocit křivdy a nespravedlnosti.
Jak pošetilí lidé…
Stav lidského nitra můžeme také dobře pozorovat na celé lidské společnosti. Jsou zde vidět nevědomé davy lidí, kteří předali svou moc pološíleným představitelům, kteří vedou své dočasné podané ke světlým zítřkům, neomezeného růstu, k totálnímu kolapsu a sebedestrukci. Je ale také pravda, že svítání přichází po nejtemnější noci.
Kéž se ho dožijeme.

Když v roce 1818 německý lékař Heinroth vyslovil názor, že tělesné choroby mají psychické příčiny, jeho kolegové se mu vysmáli, neboť jim představa duševních příčin tělěsných chorob připadala naprosto zcestná…
Přestože od té doby uplynulo již mnoho let, představa lekářské i laické veřejnosti v této oblasti se mnoho mezměnila. Je vidět, že vláda hmoty a temna na této planetě ještě zdaleka neskončila.
Je opravdu zajímavé, že v době informační, ve které pojmy jako software, program, programové řízení apod. jsou obecně známé; připustění ovládání a řízení lidského těla „duševním programem“ naráží stále na velkou barieru, zřejmě z velké části nevědomého odmítání. Nejde o to, že bych chtěl redukovat lidský život, nebo člověka na řídící automat, ale o to, že i tak jednoduché a notoricky známé řídící a regulační mechanismy(v jiných oblastech), nejsou schopné zakořenit v lékařství. Přitom již školnímu dítěti je zcela jasné, že chyba v programu počítače(jež je pochopitelně zcela ideový), nutně způsobí chybné konání celého, zde již hmotného systému.
Jiná situace je ovšem na poli medicíny. Zde stále panuje „krutý středověk“, téměř neovlivněn moderními poznatky, ať již na poli informatiky, kybernetiky, nebo kvantové fyziky. Netvrdím, že by uvedené vědy byly schopny dát uspokojivý obraz a vysvětlení lidského života a člověka; jde o skutečnost, že strnulá a zkostnatělá medicína, není ochotná se vyvíjet a aplikovat poznatky jiných vědních oborů.
Přitom již naší předkové ve svých rozličných pranostikách dávno pochopili souvislosti mezi psychickou příčinou a tělesnou odezvou organismu.
Přestože jen trochu otevřené duši jsou souvislosti mezi psychickým a tělesným zcela zřejmé, na poli oficiální zdravotnictvé praxe je situace zcela jiná.
Například léčba vysokého krevního tlaku. Přestože příčina zvýšeného krevního tlaku je až na vyjímky(např.ledvinová nedostatečnost) zcela jednoznačně funkční,psychická, vyvolaná dlouhodobým chybným hodnocením a postojem člověka v emocionální oblasti svého bytí a jako taková patří do léčby psychoterapeutovi, probíhá standardní léčba formou farmak, tedy chemickou blokací(ovlivnění) zpětnovazební smyčky stabilizace krevního tlaku organismu.
Výsledek této „léčby“ je zakonzervovaný,neřešený a stále rostoucí problém člověka na straně jedné a nutnost neustálého přísunu tlumících látek do organismu na straně druhé. Jak je pošetilé tento stav pseudorovnováhy nazývat léčením…
(Příčinu vysokého krevního tlaku z hlediska psychosomatického pohledu lze charakterizovat, jako dlouhodobě nevyřešený citový, emocionální konflikt v duši člověka, který nebyl zpracován a nevědomě se projevuje zvýšeným puzením k aktivitě, která ale není na fyzické rovině patřičně odžitá, uskutečněná a tudiž se nevyužitá, přebytečná energie v organismu hromadí.Jelikož je ale zvýšený krevní tlak  obvykle přítomen při větší zátěži i aktivitě organismu, stává se jeho zvýšení chronické.)
A to se ještě pohybujeme v oblasti celkem zřejmé a dokazatelné a přesto se zde potkáme s velkým odmítáním. Co však teprve, když se přesuneme do oblasti mnohem více „tajemné“ a vzdálené, do oblasti kde již nejsou souvislosti tak zřejmé, kde již je třeba značné odvahy k uskutečnění „fantazijních“ pohledů na existenci a realitu. V oblasti,která se může více podobat říši snů, či mýtických příběhů, říše pohádek „Alenek za zrcadlem“. Ačkoli mnoho lidí onu pomyslnou oponu oddělující různé světy poodhrnulo, jen velmi málo z nich našlo odvahu své zážitky veřejně sdělovat. Jak již jsem v úvodu naznačil, vláda Ahrimana v tomto světě je stále moc pevná.
Zpátky však k ovlivňování tělesného stavu psychikou. Moje pracovní hypotéza této problematiky, vychází z postulátu, že prvotní je vždy neviditelné, nehmotné. Počátek je idea, informace, či záměr a jeho realizací, naplněním vzniká teprve pohyb i hmotná forma, realita. Rozhodujícím a tvůrčím(vlastně i odpovědným) je záměr, posléze manifestován do hmoty.
Z tohoto pohledu není žádná událost, žádná nemoc, neúspěch, nebo jiné neštěstí nesmyslné, má svůj důvod, „svoji řeč“ a žádá o vyslyšení a změnu.
Je možná načase skoncovat s falešnou představou nezaslouženého a bezdůvodného trápení, kterého je třeba se co nejrychleji zbavit. Vždyť v této polární rovině se skrývá v každém neúspěchu zárodek úspěchu, v každém trápení zárodek radosti. Jedno bez druhého nejenom, že ztrácí smysl, ale dokonce i důvod existence.

Pokud se chce člověk uzdravit, prožít život,který mu odpovídá, coby magické bytosti, je vhodné otevřit své srdce tomu, co jej přesahuje, nechat se proměnit tím, co dává život, vzdát se toho, co jej svazuje a ničí…

Uvědomuji si, že píši dost zastřeně, v jinotajích a přirovnáních. Má to však svůj důvod. Texty o poznání jsou paradoxně určené těm, co je již znají! Pro ty ostatní ještě nepřišel čas…

Jak tedy zvolit definici zdraví a nemoci?
Řekl bych, že stav zdraví, je stav naprosté blaženosti ducha, duše a těla, stav ve kterém je člověk zcela ponořen v Boží vůli, která konec konců je poznávaná jako jeho vlastní…
Stav nemoci je naproti tomu stav lidské pýchy a svévole, ve které se osobnost(persona) člověka staví proti samé podstatě života, avšak nakonec sklidí jen bolest, trápení a smrt.
A je nakaždém z nás, jakou cestu si vybereme…