Kdo spí, může se probudit- ale také nemusí… Problém není ani tak spánek těla a osobnosti v noci, jako spíše spánek „všeho, co se týká bohů“ a to jedno zda v noci, či ve dne. Spánek „boží“ podstaty člověka, je největší a vlastně zásadní příčina úpadku lidské společnosti. To věčné, skutečné, opravdové, schopné vyřešit jakýkoliv problém, spí, jakoby dočasně vyřazené a  vlády v člověku se zmocnila falešná entita, ať ji již nazýváme egem, osobnosti či falešnou princeznou.
Může to připadat nadnesené, ale většina lidí spí. Sní svůj falešný, kontaminovaný sen, sen matrixu. V tomto lživém snu hraje různé, nesčetné role. Hru na muže, ženy, děti, vládce i podanné, trýznitelé i oběti… Nic proti tomu! Vždyť Duch miluje hry a zážitky. Jenže přílišné ztotožnění s objekty, ztotožnění a ponoření do hry, do iluze, způsobilo paradox. A tento paradox potkáváme na každém kroku, při každém nádechu a každé činnosti.Není zde úniku.
Přesněji řečeno není úniku jízdou na zlodějově koni. Stejně jako težko uhasíme oheň přiléváním oleje…
Následující věty nejsou určené pro ty, jež ještě stále, pokojně spí a sní svůj falešný sen, který nazývají život. Ostatně by jej ani nechápali a považovali za nesmysl. A to není třeba.
Jsou určené pro ty, kteří se již byť občas probouzejí. Kteří již „něco“ tuší. Vůbec to neznamená, že budou šťastnější, úspěšnější, spokojenější apod. Vždyť záměrem všeho toho, co člověka potká, není jeho „spokojené“ bytí-nebytí v této iluzi, ale obnovení stavu Skutečnosti, obnovení stavu jednoty s Bohem. Vše ostatní je vedlejší.
Jelikož však tuto mystickou jednotu může pochopit jen stejné, slovy bible .“kdo je z Boha, slyší můj hlas,“ nemůže falešné já spícího člověka ničeho pochopit i celou věc předělá, zlehčí a znehodnotí. Je to zákonitý postoj ega k neznámému, nepochopitelnému a ohrožujícímu. Nemá na vybranou, ani mít nemůže.
Cestu k osvobození popsal již před mnoha lety Buddha. Je však docela smutné, jak málo bylo jeho učení pochopeno. V průběhu let bylo zastřeno nánosy irelevantních informací a nepochopení. Je to stejný osud jako ostatních náboženství a duchovních směrů. Je to nevyhnutelné a není důvod se proto na někoho zlobit, nebo opovrhovat duchovní tradicí (země narození), nebo ji dokonce opouštět a vybírat si jinou. Opravdovou lahůdkou je dnešní moderní, tzv. zápaďácký buddhismus. Je to vše možné, ale Buddhovo učení těžko. Aplikace duchovních principů a duchovním prostředků i moci, na chtivé i nezralé evropany je obvykle problém a cesta do pekel.
Jak tedy dosáhnout osvobození?
Těžko psát…
Pro ty, jež již vědí, je to zbytečné. Pro ty, co ještě nevědí, je to nepochopitelné. Exaktně řečeno tak, nebo tak, je to zbytečné. Naštěstí má vše svůj čas, své místo a tak v člověku často jakoby uvíznou různé střípky poznání, které zrají i v pravý čas a na pravém místě přinesou své plody poznání.
Pro ty, co chtějí jasný návod, podle kterého by došly k cíli, musím připomenout, že takhle duchovní věci nefungují. Tímto způsobem může ego stavět dům, nebo letadlo, ale duchovní vývoj je něco jiného. Není to stavba osobnosti, ale stavba sil, jež jsou mimo lidské chápání. Ostatně třeba Buddha dal docela zřejmý a jasný návod k ukončení utrpení a kolik lidí, včetně tzv.buddhistů jej pochopilo, nebo se jim alespoň řídí? Kdyby členové všech náboženských společností alespoň z části pochopili a aplikovali ve svém životě učení svých zakladatelů vypadal by svět úplně jinak a tento článek by se tak hodil do slohového cvičení žáka na základní škole.
Osvobození nelze dosáhnout.
Nelze ho nalézt.
Nelze ho získat.
Jednoduše proto, že se nikdy neztratilo. Celou dobu je tady a teď. Je v nás a uvnitř nás, ačkoli tento pojem je nutně zkreslující. Není ani třeba něco udělat, je pouze třeba si něco uvědomit. Duchovní výcvik (ne magické snažení), spočívá v postupném odebírání chybných (většiny) představ, názorů, sklonů, potřeb, polopravd a tužeb. Jedná se o formu očištování, kterou koná člověk. Samozřejmě aby mohl vůbec konat, musí být alespoň částečně vědomý. Neboť jak víme, roboti ve skutečnosti nekonají, oni jen plní rozkazy. Koná pouze vědomá bytost a těch není zas tolik. Vzpomeňme třeba na extremní nevědomí a běsnění při válce, nebo revoluci. Jako obraz je to naprosto názorné přirovnání.
Když tedy adept postupně, s Boží pomoci, za velké osobní oběti i trápení, odloží část své falešné identity, část své lžipodstaty, přichází Bůh, aby člověka proměnil. Důležité je, že proměna není v této fázi v možnosti lidské bytosti, je pouze v možnosti Boha. Samozřejmě, že ve Skutečnosti panuje naprostá jednota, vše souvisí se vším, vše je propojené a souvztažné. Tento popisovaný dualismus (člověk- buh) je samozřejmě jen  v této rovině vnímání a chápání. V nebi již pro něj není místo.
Co napsat pro povzbuzení?
Snad jen to, že věci nejsou takové, jaké se zdají být. Ani my nejsme takoví, za koho nás lidé považují. Dokonce nejsme ani tím, za koho se považujeme sami. Události a jevy se zdají důležité a fatální pouze pro mysl připoutanou a omezenou tímto světem. Ve skutečnosti se nám nemůže nic ohrožujícího stát. Ostatně nikdo neví, jak bude dlouho žít na této planetě, zda čtyři dny, čtyři roky, nebo čtyřicet let. A žádným snažením ani jakýmkoliv lidským zásahem, ani o píď neprodloužím svůj život. Spíše naopak. A to nejhorší, čeho se většina lidí bojí, co většina konzumních obyvatel této planety tak dobře vytěsnila ze svého života, ze svého vědomí a sice vlastní smrt, smrt fyzického těla- je až na velmi malé vyjímky pro všechny ostatní naprosto nevyhnutelná. Proč se tedy bát něčeho, co se stejně nedá ani zrušit ani oddálit?
Není to pošetilé?
Není lepší žít?
Jenomže tím bychom se osvobodili a přestali krmit připojené, parazitující entity, kterým se to, ale rozhodně nebude líbit…
Co říkáte? Stojí za to, troufnout si už konečně?
Kéž se tak stane!

Na oné mytické cestě poutníka k celistvosti, k sobě samému, potkáváme vlastní stín. Potkáváme sami sebe, jako „negativ“, jako opak toho, za koho se považujeme, za koho nás považují jiní, onu strašnou „tisícihlavou“ příšeru, která by vlastně vůbec neměla být…
Jedna ze základních lidských potřeb, lépe řečeno potřeb osobnosti, ega, je potřeba být uznáván, přijímán, milován. Pro naplnění této potřeby je ochoten člověk mnohého. Ze strachu z odmítnutí a zneuznání, naučí se již jako dítě potláčet, skrývat a neprojevovat onu část své bytosti, o které se domnívá, že není společensky přijatelná, akceptovatelná. Ze strachu z odepření lásky, se již jako malé děti učíme „předkládat“ světu onu „líbivou“ tvář, o které se domníváme, že bude ostatními, již stejně postiženými, přijata .Sami sebe násilným způsobem kroutíme a formujeme do póz a postojů, o kterých se domníváme, že nám přinesou tolik vytoužené naplnění, nebo alespoň odvrátí možnost odmítnutí, potenciální možnost ne-lásky.

V průběhu let, se naučíme přizpůsobování, hraní společenských rolí, nekonfliktnímu chování a civilizačním navykům. Vytvoříme a zafixujeme masku, personu, neskutečnou, rigidní tvář, image, kterou předkládáme okolnímu světu i sobě samému. Tato neživá, strnulá forma, která předstírá celého člověka, předstírá život, je však pouhá iluze, pouhým molochem na hliněných nohou.
Vytvořili jsme postmoderní civilizaci plnou bezduchých stínů, mrtvých duší, které z nesmírného strachu o zachování vlastního života, o něj nakonec zcela zákonitě přijdou. Vysnili a zmaterializovali jsme šílenou společnost, ve které je největší zločin, nebýt stejně šílený. Společnost sevřenou množstvím nesmyslných a nelidských dogmat, ať již z oblasti morálky, společenských vztahů či ekonomie. Jsme šílená společnost, která zoufale a všemi prostředky hájí onen falešný a neskutečný obraz sama sebe.
Zpátky ke stínu.
V průběhu dospívání (ochočování), učí se mladý člověk hrát „přijatelné“ role, pro své rodiče, přátelé, nadřízené. Mistrovské zvládnutí této hry, této lži, tohoto násilí proti sobě nazýváme civilizací.
Co se však stalo s tím odmítaným, s tím co by vlastně nejlépe vůbec nemělo být? Zmizelo? Vypařilo se? Ztratilo se? Odešlo, či co?
Samozřejmě, že ne! Nic z toho, co jsme vytěsnili, co jsme odmítli, co nechcem mít jako svoji součást, n e z m i z e l o. Ani nemohlo. Vše vytěsněné, žije dál svým životem, nekontrolovatelně, na nevědomé úrovni, jakoby v onom stínu… Všechny návyky,vlastnosti, sklony, přání či touhy, které byly člověkem ohodnoceny jako nežádoucí, špatné a posléze odsunuty do „stínu“, se neztratily, ale dál existují. Nejenom, že existují, ale dál „žijí“ svým vlastním životem a „obtěžují“ lidskou bytost. Dalo by se říct, že vlastně „kazí“ hru. Jakoby „kazí“ vše pracně vytvořené, vše co po léta se snažíme předstírat ostatním lidem, ale především sami sobě. Předstírat, že jsme vyrovnané, laskavé, chápavé a milující bytosti, přestože kdesi v hloubi duše, víme, že to není tak docela pravda.
Kdesi v hloubi naší duše na nás číhá ona dávnověka příšera, onen mytický drak či šelma, která hrozí, že nás roztrhá, že nenechá kámen na kameni. Strach z tohoto zničeníje tak silný, že věnujeme podstatnou část své energie na udržení své „temné“ stránky pod kontrolou, v klidu. Na jedné straně se civilizovaný člověk podobá „bledému koni“, trpí chronickým nedostatkem životní energie, na straně druhé je jeho klid pouhým zdáním, fikcí, která se může každým okamžikem zvrhnout ve svůj opak. V dějinách je mnoho příkladů destruktivních projevů uvolněné potlačené energie. Inkvizice, války, revoluce, apod., jsou jenom vrcholem ledovce lidského běsnění.
Je možné uzdravení?
Každé uzdravení, v prvé řadě předpokládá přijmout fakt, že jsme ne-mocní, že potřebujeme uzdravit. Pouze nemocný, může být uzdraven, pouze hříšník, může být spasen. Zdravý přece nepotřebuje lékaře.
Další fáze spočívá v přijetí toho, co je, v přijetí přítomného okamžiku. Naše nemoc spočívá v chybné mysli, spočívá v chybném (neúplném) hodnocení prožívaného. Jedná se o chybné rozlišování a rozdělování věcí na dobré a zlé. Přitom dobro a zlo je podobné jako den a noc, horké a studené, muž a žena. Oboje tvoří vyšší harmonii, navzájem se spoluvytváří, doplňuje a podpírá. Každým vydělením narušíme harmonii a dostáváme se do hříchu. Mineme svůj střed.
Vytěsněné „morální zlo“ většiny lidí, je pouze morální kompilát těch mocných, určený k ovládání těch ostatních. Slouží především k prosazování mocenských zájmu, k ovládání nevědomých mas a snadnému získání přeměněné lidské energie.
Názor, že bez civilizačního potlačování sama sebe, by se společnost, rozpadla či zvrtla, nemůže obstát. Čím víc je společnost potlačená, čím více její členové vytěsňují, tím je více destruktivní a nebezpečná sama sobě i okolí.
Cesta ze stínu ke Světlu, cesta k Bohu, k sobě samému, spočívá tedy v přijetí nepřijatelného, přijetí sebe sama se svým stínem, ponoření a přijetí onoho bahna v sobě samém, své temné stránky. Ač to může znít neuvěřitelné, přijetí sebe znamená zamilovat si vše temné, vytěsněné v sobě samém. Celistvost totiž znamená přijmout sebe (a tím i ostatní lidi a boha), se vším všudy. S tím co, považujeme za dobré i to co považujeme za zlé. Ostatně Bůh dává svítit slunci na dobré i zlé. Vypadá to zvláštně, ale přijetím sebe sama, toho co je a vždy bylo, jednak získáme spoustu energie (temno je jí plné), jednak se staneme jinými lidmi. Teprve v celistvosti je možné se svobodně rozhodnout pro dobro, pro Lásku, pro Boha. S potlačenou části, s démonem v duši, to není možné.
Sebeláska na cestě k celistvosti rozhodně neznamená omlouvání zla, nebo dokonce jeho páchání. Znamená pouze v sobě přijmout to, co zde bylo vždycky, vynést je na Světlo a rozpustit v Boží Lásce, rozpustit ve Skutečnosti.
Je však třeba pochopit, že osvobození lidstva není žádoucí pro ty, jež se podílejí na prodlužování nevědomosti většiny lidí. Pro ně, je tento stav zcela žádoucí. Čím více bolesti, trápení a rozdělení, tím pro ně lépe. Zkrátka nejenom to co oko vidí a ucho slyší je skutečné. Nejlépe je však se přesvědčit sám…
Nechť nám na cestě k celistvosti pomáhá Bůh.

Žijeme v době, kdy v celém „moderním“ světě zažíváme nebývalý nárust rozštěpení mezi lidmi navzájem, mezi generacemi i mezi mužem a ženou. Nárůst rozvodů i soužití nesezdaných párů ukazuje, že zde není něco v pořádku.
Staré modely a vzory již nefungují a nové ještě ve skutečnosti nevznikly. A tak se obvykle točíme v kruhu, v zoufalé snaze osvobodit se a zachránit sama sebe. Takové snažení je již předem odsouzené k nezdaru. Podobá se oné snahy ruky, uchopit sama sebe. Přesto však v každé akci, existuje i reakce, v každém trápení, existuje i radost a v každém zlu, je nezbytně přítomné i dobro. Proto je tento hmotný svět nazýván duálním, neboť jsou zde současně přítomné oba aspekty, oba protiklady jsoucné reality.
Nabízí se otázka: co je příčinou tohoto rozštěpení? Věda a obecné lidské poznání je v této  věci spíše rozpačité. Buď jenom trapně mlčí, nebo nabízí neadekvátní a pošetilé odpovědi. Na této cestě poznání se zřejmě pravdy nedobereme.
Co je tedy příčinou tohoto rozštěpení?
Odpověď je přitom známá od jakživa. Příčinou lidského rozštěpení je „nemocný“, zbloudilý lidský duch. To on potřebuje uzdravení, jedině on může změnit stav každého jedince i lidstva. Uzdravení lidského ducha je však možné pouze v jeho dobrovolném a svobodném rozhodnutí. Biblicky se to nazývá: „Návrat ztraceného syna k Otci.“
Přestože největší podíl na uzdravení daruje člověku Bůh, není ono uzdravení bez lidského požádání a snahy možné. Z tohoto pohledu onen známý „duchovní“ spor o tom, zda koná člověk nebo Bůh, je bezpředmětný.
Zůstává tedy otázka, jak uzdravit lidského ducha?
V první řadě, je třeba skutečně uvěřit, že nejsme jen bytosti „z masa a kostí“, jen náhodné shluky buněčné tkáně, „uvařené“ kdesi, v oné úžasné pravěké „polévce“ náhodné hmoty a vzniku života. Bez opravdového uvěření v Boha, jako Stvořitele, v jeho vztah a zájem o člověka, není pochopitelně duchovní léčba a uzdravení možné. Pro zarputilé materialisty a ateisty tato cesta není  v h o d n á .  Vzbudit v srdci víru v Boha, však není vůbec snadné. I zde však platí, že malý krok učiní člověk a krok mnohem větší, k němu učiní Bůh.
Další poznání spočívá v tom, že na úrovni hmoty a těla, není osvobození možné. Nemám v nejmenším úmyslu snižovat význam hmoty pro lidský vývoj, nebo jakkoli odmítat lidské tělo, jež je navíc nádherným božím darem k lidskému sdílení a milování. Pouze chci zdůraznit, že změna na hmotné rovině (a o tu nám právě jde), je možná pouze změnou roviny jemnohmotnější, tedy roviny duchovní. Pouze na rovině ducha se uskutečňuje změna, kterou posléze zažíváme, jako změnu hmotného života. Z tohoto důvodu také snaha měnit přímo hmotný svět (např.revoluci), nebývá moc úspěšná.
Změna tedy nepřichází přes přímé působení na vnější svět, ať již skrze působení na hmotné formy tohoto světa, nebo shahou o „předělání“ partnera.
Další otázkou je, jak má vypadat změna na duchu?
V této otázce nepanuje jednota. Po celé generace tušil člověk nutnost změny svého života. Ne vždy však k tomu používal správné prostředky. Ona odvěká touha být „pánem svého života“ se často „zvrtla“ ve snahu získat více moci, ve snahu ovládat jiné i přírodu- vlastně ve vládu ega a démonů…
Jedinou možnou a opravdovou změnou a uzdravením lidského ducha vnímám znovunavrácení k Bohu, v Pravdě, v Duchu Svatém.
Je mnoho způsobů návratů k Otci. Každý má právo a možnost zvolit způsob, jež je nejbližší jeho srdci. Mě osobně nejvíc vyhovuje udržování přítomnosti, TADY A TEĎ. V praxi to znamená přebývat v přítomném okamžiku (vlastně mimo čas) a do minulosti a budoucnosti se přesouvat pouze vyjímečně a to za účelem řešení praktických úkolů. Tedy- netrápit se vinou z minulosti a neděsit se, nebo netoužit po událostech budoucnosti. Vždyť minulost již není a budoucnost se ještě nestala. Obojí je tedy  jen představa, fikce. Skutečný je pouze přítomný okamžik, cesta k věčnosti.
Je pochopitelné, že lidská mysl a osobnost (ego) žijí z tohoto iluzorního posunu a udělají vše pro to, aby adepta z této cesty svedly. Viz.emoční tělo.
Jedinou možnost harmonického a naplňujícího soužití muže a ženy vnímám v onom pomyslném trojúhelníku: „muž, žena a ve vrcholu Bůh.“ Pouze ve společném zaměření obou partnerů na Skutečnost, na Realitu, na Nejvyšší bytost, je možné společně překonat dominanci lidského sobectví, ega, světa a ďábla.
Není pravdou, že předchozí generace na tom byly lépe, z hlediska partnerského soužití. Dnešní doba se liší pouze tím, že vše skryté bylo uvolněno, že vše skryté vyšlo na povrch a stalo se zřejmějším. A právě v této zřejmosti, je teprve možné nakonec prožít i uzdravení. Pouze ten, kdo ví, že je nemocný, se může uzdravit. Pouze ten, kdo již vídí, že se vzdálil, se může i navrátit.
Síly tohoto světa a nelidské entity se všemožně snaží zabránit opravdovému, láskyplnému vztahu muže a ženy, na všech rovinách ( tělo, duše, duch), neboť moc dobře ví, že je to cesta  milujících ke věčnosti, k Bohu a jejich neodvratný  k o n e c .
Pouze síla Boží Lásky, ve své čisté podobě je schopná překonat rozštěpení tohoto světa, překonat dualitu této roviny a sjednotit oheň s vodou, den s nocí, pravdu se lží a také muže s ženou, v jedno…
V tom, kéž nám pomáhá Bůh…

Zabydleli jsme se v „realitě“ všedního dne tak silně, že již ani nevnímáme skutečnost. Hypnotizováni blikající obrazovkou, plnými nákupními košíky, přetížení množstvím starostí a zbytečné touhy, necítíme, zřejmý, nesnesitelný fakt, že jsme od Boha i jeden od druhého odděleni, rozštěpeni, vzdáleni.
Příliš jsme uvěřili v projektovanou iluzi, kterou nazýváme svým životem. 
Kdesi v hloubi duše však stále víme, jaká je pravda. Cítíme, že tento svět, se vším, čím se chlubí, nabízí, láká a pyšní, je pouze úmělý konstrukt, od Boha vzdálený, oddělený. Není přitom důležité, že se jedná o zdání či iluzi. V případě připoutanosti, prožíváme iluzi stejně reálně (emocionálně), jako skutečnost.
Nesnesitelnost oddělení člověka od Boha i všech bytosti navzájem, je ústřední příčinou lidské bolesti a utrpení. Ve vesmírné harmonii je vše jedním, vše je spolu spojené, souvisí navzájem, čerpá ze Sebe energii, Lásku i vůli k existenci. Vše jest Jeden. Tuto základní skutečnost nelze žádným způsobem změnit, lze ji pouze dočasně zastřít. Člověk v průběhu generací přivedl k dokonalosti způsob, jak klamat sám sebe. K obelstění a „utišení“ nesnesitelného vnitřního konfliktu oddělenosti, používá rozličných technik a úniků. Lidské ego, které je samo výtvor oddělenosti, snaží se neustále „vyřešit“ vnitřní nesnesitelnou bolest, přestože je to, z jeho pohledu nemožné. Tímto způsobem začíná odvěký hon člověka za štěstím a láskou, který je však již od začátku nezbytně odsouzen k nezdaru.
Člověk, resp.ona substance, za kterou se považuje, se kterou je ztotožněn, se neustále snaží aktivitou přehlušit nesnesitelnost onoho rozštěpení. Na straně jedné, používá látky a činnosti tlumící: např. psychofarmaka, sedativa, alkohol, tabák, drogy, rafinované potraviny, ale také třeba zneužité jógové cvičení, na straně druhé se snaží přehlušit vnitřní tenzi útěkem do aktivit, zážitků, zábavy, cestování, partnerských vztahů, závislosti na práci, penězích, touhou po hmotných a duchovních statcích, či roli agresora, oběti, nebo baviče.
Není podstatné, jak rafinovaná je snaha mysli zastřít existující, zásadní konflikt. Snaha je totiž nezbytně a od počátku odsouzená k nezdaru. Tímto způsobem je to zhola nemožné. Takové počínání je podobné snaze ruky, uchopit sama sebe. Jak pošetilé, jak naivní a přesto se podobným způsobem každodenně miliony lidských bytosti stále znovu a znovu snaží, vyzískat z tohoto světa, z této roviny bytí trochu toho štěstí. Připomíná mi to zoufalství komára, který se snaží štípat ocelového býka…
Ironii je, že zvýšené „poptávce“ po řešení základního konfliktu, vyšly vstříc různé „esoterické“ skupiny, včetně části hnutí New Age. Nabízí se zde laciné a snadné řešení, které však je pouze další naivní snahou obelstit sama sebe, dalším opiem člověka. Někdy může být obtížné rozpoznat hlas Ducha Svatého od našeptávání lidského ega. Je to podobné jako v pohádce , kde je pravá a falešná princezna (princ). Jsou si na první pohled podobné, téměř až stejné, přitom však záměna má fatální následky. Naštěstí na rovině ducha existuje mezi nimi drobná nuance, nepatrná odlišnost, která umožní poznat tu pravou! Ve vnímání roviny tohoto hmotného světa taková odlišnost pochopitelně neexistuje.
Obrazně řečeno, ona symbióza soužití Boha a božích synů a dcer, se podobá vinnému kmeni a ratolestem, stromu a jeho větvím. Strom sám je schopen života, zatímco oddělené větve usychají. Jak jednoduché, jak zřejmé, jak výstižné a přitom pro tolik lidí nepochopitelné. Přitom pravda se před člověkem nijak neskrývá, není ani příliš tajemná, nebo nepochopitelná, jen lidská srdce jsou od ní příliš vzdálená… Stále platí, že nelze sloužit dvěma pánům, neboť k jednomu se přidáš a druhým opovrhneš. Nelze sloužit Bohu a světu. Pro vaše ego je to zhola nemožné, pro vás je to však možné.
Zůstává nezodpovězena otázka : jak získat v tomto světě lásku a štěstí?
Odpověď člověka-konzumenta příliš nepotěší: získat štěsí a lásku z této hmotné roviny, plné konfliktu, viny a násilí  n e n í  možné!
Opravdová Láska není z tohoto světa, nikdy nebyla a nikdy nebude. Pokud ji přesto v nějaké vzácné chvíli zažíváme, jsme, byť dočasné napojeni na jinou realitu, blíže  Božímu království, blíže Skutečnosti. To co zažíváme v této rovině jako lásku a štěstí, se dříve či později změní v nudu, nezájem, násilí či kocovinu. Jedná se totiž o dluh, o půjčku od tzv.energetických kyvadel, která bude vrácena i s úroky! Není to zrovna příjemné, ale v této rovině, v tomto matrixu, v této ZOO, prozatím byť dočasná a zdánlivá, avšak energetická skutečnost.
Lze vůbec získat zde na této zemi Lásku?
Ano, Láska je dar, je to Živá bytost, která přichází tam, kam sama chce, přichází pouze do stejnosti. Úkolem člověka není Lásku získat, dokonce ani si ji zasloužit (ostatně je to nemožné), jediným úkolem člověka na této rovině bytí je   n e p ř e k á ž e t  .
Postupně zkrotit své sobectví, svoji nezřízenou pýchu (pozor pýcha jde ruku v ruce s komplexy méněcennosti), svůj egecentrismus, přebujelý individualismus.
Až tehdy, když lidská bytost nastoupí svoji cestu, svůj „boj“ s démony ve své mysli, se stíny ve své duši, svůj návrat zpět k Otci, zpět do jednoty všeho existujícího, do Božího království, teprve tehdy na své cestě pochopí, zažije a prožije, co znamená opravdová Láska…
Prozatím nám všem přeji mnoho úspěchu na cestě.
Kéž nám na ní pomáhá Bůh.

Pokračování z 13.1.2012

V minulém článku jsme si řekli, co že to vlastně ti paraziti jsou. Nyní nám zbývá nejdůležitější věc a to je, jak nad nimi lze zvítězit, jak se může člověk osvobodit. Jedná se o začátek jakékoliv opravdové změny, nebo duchovního vývoje.
Přemožení démona ve své mysli, nebo-li zvládnutí emočního těla, je první předpoklad svobodného života. Pokud člověk nezvítězí „sám nad sebou“, nemůže být svobodný.
Samozřejmě, že nikdy není zaručeno vítězství. Tento boj je možné vyhrát, nebo prohrát. V každém případě je zde alespoň šance učinit vše, co učinit lze.

Dravec je živá energetická bytost, jejímž základním zájmem je přežít. Přestože se některým lidem jeví jako relativně „hloupá“,  je třeba si uvědomit, že je velice úspěšná.
Chtěl bych se zmínit o čtyřech cestách k přemožení démona v lidské mysli. Samozřejmě, že každý si vybere tu, jež mu nevíce vyhovuje, pro niž má předpoklady a schopnosti. Jednotlivé metody lze samozřejmě navzájem kombinovat. Rád bych zdůraznil, že se nejedná o žádnou „novinku“, nebo nějaký objev. Tyto znalosti jsou staré jako samo lidstvo. Pouze byly tak nějak příliš „uschované“ a většině i neznámé.

Nejdříve zmíním o které metody se jedná.
1. Systematicky oslabovat entitu
2. Přestat entitu vyživovat
3. Zemřít světu (mystická smrt- smrt ega)
4. Život v přítomném okamžiku (důsledně)

A nyní podrobněji k jednotlivým metodám.
1. Systematické oslabování entity znamená postavit se tváří v tvář svým strachům, obavám, přehnaným touhám i falešným potřebám a kousek po kousku se jich zbavovat a překonávat. Klasickým případem je pohádkový drak s mnoha hlavami a hrdina, jež onu „příšeru“ chce přemoci. Každá hlava představuje náš strach a naše obavy. Jakoby s každou maličkosti, kterou ve svém životě zvládneme a překonáme, přišel pokaždé drak o jednu hlavu. Je však třeba si uvědomit, že drak má mnoho hlav a někdy mu i nové stále dorůstají. Je zřejmé, že tato cesta je vhodná pro disciplínované jedince, kteří vytrvale, kousek po kousku si berou zpět svoji moc, svoji energii i svoji duši. Samozřejmě, že se jedná o cestu zdlouhavou.

2. Přestat entitu vyživovat, znamená přestat posilovat parazita energeticky, neboli ho vyhladovět a nakonec rozpustit. Jelikož je vyživován převážně tzv. negativními emocemi, neboli bolesti, znamená to přestat tuto energii vytvářet. Samozřejmě, že se to snadno napíše, nebo řekne, ale ve skutečnosti je věc mnohem obtížnější. Problém je v tom, že energetická bytost již ovládá mysl člověka a nebude chtít připustit změnu jeho myšlení. Jde ji konečně o její existenci. Další nebezpečí je v tom, že i značně vyčerpané a zesláblé emoční tělo se může v příznivých podmínkách opět aktivovat a ovládnout člověka.

3. Zemřít světu, neboli mystická smrt znamená „zasvětit“ se andělu smrti. Iniciace smrti byl známý obřad ve všech duchovních kulturách. Jedná se o zemření světu, všemu čím se chlubí, co nabízí a čím se pyšní. Jinými slovy zemřít ďáblu a znovu se narodit z vody a Ducha Svatého. Při této cestě umírá lidské ego, lidská persona a parazit, přičemž hmotné tělo je zachované. Tato cesta je velmi rychlá a účinná, není však vůbec snadná. Je třeba si uvědomit, že parazit kontroluje člověka a bude se bránit svému zániku všemi možnými prostředky.

4. Život v přítomném okamžiku, znamená důsledně přebývat ve skutečnosti tady a teď. Ani včera ani zítra, ale tady a teď.
Tato cesta vychází z poznání, že emoční tělo ke svému pocitu identity a ke své existenci nezbytně potřebuje minulost nebo budoucnost. Pouze v minulosti nebo budoucnosti může získat zdání identity, může přežít. Bezčasová přítomnost (věčnost) tady a teď je pro emoční tělo nepřijatelná a likvidační. Jelikož si je toho dobře vědomé, snaží se udržovat ovládanou bytost (člověka-hostitele) buď v minulosti nebo v budoucnosti, avšak nikdy v přítomnosti. Jelikož, ale minulost i budoucnost je pouze fikce (minulost již není a budoucnost ještě není), udržuje parazit člověka v neskutečném konstruktu viny a strachu. V tomto stavu člověk za sebou jakoby táhne vinu, nebo lítost z minulosti, která ale již není a obává se nebo dychtí po budoucnosti, která ale ještě není. V obojím případě se nachází člověk mimo realitu, ve světě lží, ve světě démonů. I v tomto případě je samozřejmé, že emoční tělo učiní vše pro to, aby adepta vytrhlo z přítomnosti, neboť si je dobře vědomé následku přítomného okamžiku pro svoji existenci.

Závěrem lze jen popřát nám všem mnoho úspěchů na cestě k osvobození od lží a nenávisti. Je to podobné jako pohádkové příšery, které také vypadaly jako obrovské, mocné a nezdolné, ale nakonec z nich zbyl jen „rozfoukaný“ kabát. Je to také podobné jako se světlem a tmou. Tma není opak světla, tma je nepřítomnost světla. Když světlo přijde, s tmou nebojuje, ale tma již není.
A tak podobně probíhá boj hrdiny s přízraky…

Jeden ze základních omylů člověka, je představa :“jsem svobodný, rozhoduji, řídím svůj život…“ Jak vzdálené skutečnosti, jak iluzorní a naivní. Svoboda a možnost rozhodování o svém životě nepatří do možností běžného člověka /tedy drtivé většiny lidí na Zemi/. S většinou lidí se spíše všechno tak nějak „děje“, jakoby samo od sebe, nepochopitelně, zdánlivě až náhodně, bez důvodu a účelu.
Nebo snad chcete věřit tomu, že zabíjení lidí po milionech, vybíjení živočišných druhů, ničení planety a mrzačení dětských duší již při narození, patří k realizaci božího já v lidské bytosti? Rozhodně ne.
Zcela logicky se nabízí otázka, pro koho je výhodné trápení, konflikt, zmar a bolest? Bůh je absolutní a opravdová Láska, jeho záměr je štěstí všech cítících bytostí. Člověk ve své skutečné podobě je boží syn a boží dcera, duchovní bytost, které je vlastní souznění a harmonie se vším existujícím. Záměrem opravdového člověka je také štěstí všech cítících bytostí. Přesto však realita „všedního“ dne většiny lidí ukazuje naprostou převrácenost záměrů, ukazuje naprostý opak. Namísto lásky, harmonie a pochopení, prožívá většina lidí bolest, trápení, odcizení a zmar.
Je jedno zda, onu bolest vnímáme na úrovni států, jako vykořisťování a drancování rozvojových zemí, nebo ničení a drancování životního prostředí, či problémy mezi lidmi navzájem. Společný jmenovatel šíleného chování člověka je vždy a všude bolest, destrukce a rozklad. Lze si jen obtížně představit, co by se dělo s velkou částí lidstva, kdybychom mu odebrali „utišující“ prostředky, ať již se jedná o drogy povolené: psychofarmaka, sedativa, alkohol, kouření,některé jídlo /rafinovaný cukr, sůl, maso, tepelně a chemicky zpracované potraviny/, nebo drogy nepovolené.
V čím zájmu, je tedy podporování a rozvíjení lidské bolesti?
Na tuto otázků existuje mnoho odpovědí. Různé kultury a duchovní směry se snaží přinést odpověď na tuto otázku. Přestože používají různá slova i přirovnání, různé obrazy a pojmy, společné poselství, alespoň podle mne je totožné.
Jsem na základě svého poznání a praxe přesvědčen, že ony rozličné výrazy a slova znamenají ve skutečnosti jednu
a tutéž existující entitu, jejimž eminentním zájmem je lidské utrpení.
Pro praktické využití tohoto poznání, není až tak důležitý přesný popis těchto entit, ani jak se na Zemi dostaly, či jak zde vznikly. Zda si je představíme, jako vetřelce z dávného vesmíru, kteří se slétají jako predátoři na Zemi, na svou kořist, nebo jako energetické útvary jež svoji zvrácenou, myšlenkovou činnosti produkují lidské bytosti.
Pro praktickou cestu člověka k osvobození od parazitů, stačí základní popis těchto entit, zdroj a druh jejich „výživy“ a především způsob jejich eliminace.
Popis parazita/emočního těla/:
Nejedná se samozřejmě o hmotnou bytost /ve smyslu naší hmotné roviny/, ale o energetickou, neviditelnou entitu. Tato entita je jakoby utkaná z našeho strachu, obav, zlosti, silného chtění, zkrátka z naší bolesti. Je třeba si uvědomit, že lidské myšlení je energetické povahy, schopné tvořit. Každá myšlenka má tendenci uskutečnění. Nejvíc se schopnost tvoření projevuje právě na jemnohmotné rovině.
V každém případě tato bytost, ať již vznikla z jakéhokoli důvodu je živá a tudiž se snaží přežít. Její „potravou“ jsou právě naše „záporné“ emoce, naše strachy, obavy, nemírné  touhy- zkrátka naše bolest. Entita se tedy živí lidskou bolesti.
Aby mohl tento „útvar“ přežít, ovládne lidskou mysl a tím i člověka. Princip je asi takový, že parazit „nabízí“ člověku své myšlenky, plné strachu a obav, načež člověk je přijme, uvěří, že jsou jeho, že mají pro něj význam a ztotožní se s nimi.
Je smutnou skutečnosti, že tato bytost ovládla mysl drtivé většiny lidstva. Lidstvo je tak zotročené /aniž by si to většinou vůbec uvědomovalo/, že se podobá spíše „ovcím vedeným na porážků“, než božím dětem. Podobně jako člověk dojí krávy, získávají dravci energii ke své existenci z lidské bytosti.   
Skrze ovládnutou mysl promítají démoni člověku negativní obrazy a myšlenky. Mysl běžného člověka již nepatří jemu. Pokud se člověk ztotožňuje se svoji mysli /s přicházejícími myšlenkami/a považuje ji za sebe, vyvolá tato myšlenková energie skrze hmotné tělo emocionální reakci/reakci těla na myšlenky, na fiktivní ohrožení/. Tuto reakci již na rozdíl od myšlenek prožíváme na svém těle jako strach, hněv, lítost, nespokojenost apod. Samozřejmě, že v této fázi je již poškozováno i hmotné tělo, nehledě na problémy v mezilidské oblasti, ať již na úrovni jednotlivců, rodin, nebo států. Vzniká zde začarovaný kruh : entita se živí lidskou bolestí, proto vede člověka, aby tuto bolest vytvářel a posléze se touto energii živí a obnovuje. Kruh se uzavírá.
Jak zvítězit nad „příšerami“ v lidské mysli?
V různých tradicích se člověk jež se vydal na cestu k osvícení, do boje s „temnými“ stíny nazývá různě. V šamanské tradici je nazýván válečníkem, v tradici mýtů a pohádek např. hrdinou, princem…
Způsobů, jak zvítězit nad démony ve vlastní mysli je více, v každém případě se však jedná o boj na život a na smrt a žádný pochybný kompromis zde není možný.
Pokračování příště.

Co si přeješ duše moje?
Co si přeješ srdce moje?
Co si přeješ lásko moje?
Mám spojení se svoji duší? Poslouchám,co mám poslouchat a neposlouchám, co poslouchat nemám?
Proč mne nevnímáš duše moje?
Proč jsi tak moc ublížená? Tak moc zhrzená? Vím, že jsem Ti moc a moc ubližoval,nevnímal Tě, nebral vážně, neposlouchal… Na druhou stranu, když máme spolu dál žít, bylo by dobře spolu vycházet. Netrápit se navzájem a více si důvěřovat.
Co tomu srdce moje říkáš…?
Proč neodpovídáš?
Proč nic neříkáš?
Copak Ti ani nestojím za odpověď?
Připadáš mi srdce moje, jako zhrzená, nemilovaná a pořádně ublížená žena…
Přesto vím, že Ty ale takové nejsi.
Vím, že se na mě vlastně nehněváš- i když tělěsné příznaky mluví jinak…
Vím, že se navzájem potřebujeme.
Potřebujeme se navzájem a nemůžeme bez sebe(alespoň prozatím na zemi) existovat.
Měj přece pochopení s námi „hmotnými“ a nechápavými lidmi.
Vždyť u Tebe je vše tak snadné…
To co Ti připadá jednoduché je zde pro mě složité, co to Ti připadá snadné je zde pro mě velmi těžké.
Potřebujeme se více chápat, více si rozumět, více si odpouštět, více si pomáhat, více se milovat…
Je docela legrační psát sám sobě, ale vlastně vždyť nic jiného ve skutečnosti není…
Jedno Já, jeden Bůh, jedna skutečnost.
Jenomže teď, v tomto okamžiku jsme zde, a co je nám platná skutečnost, když vnímáme rozdělení, rozbroje, sváry, zášť a jiné iluze zdánlivé existence?
Co je nám platné množství příbytků v domě našeho Otce, pro nás přichystané, když my zde, ztracení synové Evy, v chladném nepřátelském světě u prasečích korýtek, dávno již vyjedených, spolu soupeříme, navzájem se využíváme a zneužíváme, nasáklí lží, že nám přece nic jiného nezbývá…
Neustále nemůžeme pochopit, že sami nemůžeme nic. I to je zdání, že existujeme. Jsme i při této lži životem neseni a živeni. Není to paradox? Člověk popírá Boha, který jej však při tom nese v náručí, aby jej mohl popírat…

Aniž bych předstíral, že v tomto krátkém a nutně i značně obecném článku se dobereme k vyřešení tajemství, o které se pokoušeli mnozí, přesto považuji za nutné zdůraznit, že hádanka, nebo také otázka Sfingy je iniciační hádanka, která  rozhoduje o životě nebo smrti…Hádanka Sfingy zní takto:
„Čtyřnohé, dvou- i trojnohé to pobývá na zemi, má to
však pouze jeden hlas; jako jediný ze všech tvorů,  kteří se pohybují po zemi, ve vzduchu či ve vodě, to mění držení těla. Když však kráčí po všech čtyřech končetinách,
je jeho rychlost nejmenší.“
(překlad Wilhelma Willigeho)

Přestože se na první pohled může zdát, že samotná otázka nemá valný význam, stojí za jejím vyřešením možnost iniciace, možnost pochopení samotného života, jeho smyslu i návod na jeho uskutečnění.
Samozřejmě, že ono vyřešení nemůže proběhnout na běžné racionální, rozumové úrovni ega, což byl i zpočátku Oidipuv případ. Člověk, respektive jeho ego má v obdobných situacích neudržitelnou snahu věci „zjednodušit“, uzpůsobit a především demýtizovat, což v tomto případě znamená totéž, jako je nepochopit. Je nutné si uvědomit, že za slovy starých mýtických příběhů je skrytá symbolická rovina, která přestože je pro většinu lidí nepochopitelná, je současně pro tytéž nezbytná.
Situace člověka, který se snaží pochopit a především prožít, či dokonce realizovat poselství dávných mýtů, se podobá téměř slepému člověku v rušném, velkém městě. V náznacích, útržcích a občasných krátkých záblescích přichází pravda, a to ještě obvykle v zastřené formě. Bylo by velice naivní(přestože, ale velkým množstvím lidí oblíbené), domnívat se, že „království boží“, nebo jak nazveme vysvobození člověka od iluze, bude podobné tomu, co se domníváme, že důvěrně známe.  Skutečná, univerzální pravda, ne naše dualistické představy, je totiž tak vzdálená konvenčnímu chápání, že si ji prakticky nelze ani představit. Samozřejmě, že násilné osopování si práva na pravdu a její výklad v dějinách, musel nutně přinést pouze lži a trápení. Bylo by však stejně nebezpečné i v tomto případě hledat viníky, v domnění laciného vyřešení. Je vhodné si uvědomit, že viníci v běžném slova smyslu vlastně neexistují, a pokud chceme chápat vinu, jako problém metafyzický, pak jsme, ale vinni všichni…
Z podobných důvodů nemožnosti na této rovině bytí, pochopit skutečnost, používala spousta významných představitelů(např.Budha) negativní vymezení skutečnosti; tedy když vymenujeme a opustíme to, co není skutečnost, co je evidentně lživé; to co zbyde bude „nic“, realita.
Nyní, ale zpět k otázce Sfingy.
Je zřejmé, že otázka Sfingy, je otázkou lidské existence. Přesto však formální odpověď není dostatečná. Je třeba pochopit veškeré souvislosti, nechat je proniknout až do „morku“ kostí a především onou mystickou cestou hrdiny sám jít. Bez vlastní realizace není možné žádné osvobození, respektive, nikdo jiný za nás cestou spásy neprojde.
Formální a vlastně i správná, nikoli však dostatečná odpověď na hádanku zní asi takto:
„Onen dvou, tří a čtyřnohý tvor na zemi je člověk, v mládí na čtyřech, v dospělosti po dvou a ve stáří (s holí) po třech „nohách“ se pohybuje.
Pro hlubší pochopení výkladu hádanky Sfingy je třeba si uvědomit, skrytý význam mýtů. V mýtech, i v tomto příběhu se jedná ve skutečnosti o něco jiného, než se na první pohled jeví. Rozhodně zde nejde o fyziologicko-anatomické popisování vývoje a strastí člověka. Tím způsobem bychom se nutně minuli cíle.
Ve výkladu nutně musí jít o duchovní skutečnost života, o lidskou sebereflexi o navrácení ke „zdroji“ a k Bohu.
Tak tedy: člověk „na čtyřech“ představuje nejenom malé dítě, které ještě neumí pořádně chodit, ale představuje především nezralého člověka(kterých je na zemi většina), nazvěme ho třeba člověkem prvního stupně. Člověk „na čtyřech“, tedy symbolu hmoty, materiálu, je člověk, který je zcela uvízlý ve hmotě, v její iluzi, o níž vůbec nepochybuje a se kterou se plně ztotožňuje.
Takový pohled na život je vpravdě naivní a dětský, ale také plný otimismu a naděje. Člověk v úplném ztotožnění s hmotou naivně věří v pokrok i proveditelnost všech svých přání a tužeb. Patří sem také nezralá víra ve vědu a lineární pokrok, včetně neomezeného růstu.
Svět čísla dvě, tedy člověka zdánlivě dospělého(alespoň v tělesném smyslu), je světem polarity, konfliktů, světem buď a nebo, světem rozporů, nejednoty a svárů. Na této rovině již chybí ona zdánlivá jistota „na všech čtyřech“, člověk na dvou nohách je mnohem vratší, tedy je narušena jeho stabilita a jistota, musí se rozhodovat mezi dobrem a zlem, duchem a hmotou…Je popchopitelné, že zažívá „rozčarování“, zklamání a zdání zdánlivě idilického světa je pryč. V této fázi dochází k rozdělění na já – a ne-já. Dochází k realizací jáství, rozvoji egocentrismu, které ale člověka dovádí k zoufalství, jež je zdánlivě neřešitelné.
Svět čísla tři, tedy člověka sjednoceného, zbaveného rozporů, který již pochopil, že cesta k pravdě nutně vede přes sjednocení nesjednotitelného, přes sblížení nesblížitelného, přes spojení nespojitelného.
Nejedná se zde tedy o starého, ohnutého člověka o holi,jak by mohl vyznět mylný výklad. Jedná se zde o člověka, který je sjednocený, který integroval v sobě dualitu(třetí noha třeba jako duchovno, Bůh). Člověk číslo tři sjednotil protiklady a vyřešil rozpory a konflikty na rovině číslo dvě neřešitelné.
Je však třeba si uvědomit, že sebelíbivější a důchovnější, byť i pravdivá slova nemohou za nikoho převzít jeho cestu. Skutečný duchovní život totiž začíná až v okamžiku, kdy každý z nás, byť s velkým strachem a obavami z neznámého a nevypočítatelného vykročí na svoji vlastní cestu k realizaci. Je jasné, že na této cestě může být poutník úspěšný, nebo nikoli. V každém případě, se ale při nejmenším přiřadí k těm málo lidem, kteří byť prohráli, nevzdali se bez boje…
Přeji nám všem mnoho úspěchů na cestě k sobě domů..

Na mořském břehu žil ve starém hrnci rybář se ženou. Rybář chodil každý den chytat ryby na udici. Jednoho dne chytil velkou rybu, která mluvila lidským hlasem. Řekla rybáři, že je zakletý princ, že by mu stejně nechutnal, ať ho raději hodí zpět do vody. Vrátil se domu k ženě do starého hrnce, která, když se dozvědela o jeho zážitku s rybu, vyplísnila jej a poslala zpátky za rybou s přáním malého domku. Rybáři se moc nechtělo, ale hádky se ženou ho otravovaly, tak se vydal k moři. Moře už ale nebylo průzračné, ale spíš žluté a zelené. Rybář se zastavil a volal:
„Nad hlubinou na zemi,
vzácná rybo, zjev se mi,
moje žena Sybila,
nechtěla to, co chci já.“
Ryba vyplavala na hladinu a ptala se, co chce. Rybář ji pověděl, že jeho žena nechce již bydlet ve starém, smradlavém hrnci, ale chtěla by mít domek. Ryba mu jeho přání splní. Když se vrátil domů, vidí, že mají pěkný domek, všecek pěkně zařízený. Teď už nám bude dobře, povídá rybář.
Za čtrnáct dní mu však žena povídá, že by chtěla bydlet ve větším domě, ve velkém kamenném zámku. Nedala muži pokoj, až nakonec, přestože nechtěl, šel opět za rybou. Voda již byla fialová, tmavá, šedá a těžká. Zastavil se a volal:
„Nad hlubinou na zemi,
vzácná rybo, zjev se mi,
moje žena Sybila,
nechtěla to, co chci já.“
Ryba se jej zeptá co chce a rybář ji poví, že jeho žena chce bydlet na zámku. Ryba mu jeho přání s trochou vyčítavého tónu splní. Když se muž vrátí domů, vidí velký kamenný palác se vším, co si jen srdce může přát. Již druhého dne mu však žena povídá, ať jde opět za rybou, neboť chce být královnou. Muž byl celý utrápený, nechtělo se mu, ale přece šel. Když došel k moři, voda byla téměř černá, bouřila se, kypěla a páchla hnilobou. Muž stál na břehu a volal:    „Nad hlubinou na zemi,
vzácná rybo, zjev se mi,
moje žena Sybila,
nechtěla to, co chci já.“
Ryba se jej zeptala, co že to zase chce a rybář ji pověděl, že žena chce být královnou. Ryba mu jeho přání opět splní a když se navrací domů, vidí, že zámek je o hodně větší, všude plno mramoru a ryzího zlata a na trůně sedí jeho žena. Myslel si, že již má vše, co může chtít a bude tedy spokojená, avšak žena mu vzápětí povídá, že ji již kralování unavuje, aby šel za rybou a řekl ji, že chce být bohem a vládnout celému světu. Rybář se bránil a nechtěl jít, ale žena ho ještě více vyplísnila, vyčetla mu, že pro ni vlastně nikdy nic moc neudělal. Muži se za rybou už vůbec nechtělo, svírala jej úzkost, ale nakonec přece šel. Když došel k moři, byla voda černočerná, těžká jako olovo, bouřila se a vzdouvala do velikánských vln. Rybář si připomněl svou ženu a z břehu zavolal:
„Nad hlubinou na zemi
vzácná rybo, zjev se mi,
moje žena Sybila,
nechtěla to, co chci já.“
Ryba se jej opět zeptá, co zase chce, muž ji bojácně odpoví, že jeho žena chce být bohem. Ryba mu odpoví, ať se vrátí domů, že najde ženu ve starém hrnci. A od toho dne spolu sedí ve svém starém hrnci.
(pohádku jsem převyprávěl podle sepsání bratří Grimmů, překlad knižní klub,Praha 1996).

Při čtení tohoto i jiných příběhů, mýtů a pohádek, citlivého čtenáře napadne občas myšlenka, zda za tímto hezkém a poučném vyprávění, jež se zdá být určené pouze  pro malé děti, se neskrývá něco významného, důležitého. Jakoby obdobné příběhy měly ještě svoji „druhou“ tvář, skryté poselství určené především pro vědomé a dospělé. Snad i zde platí ono známé, že pravda se ve skutečnosti nemusí skrývat, neboť, přestože je celou dobu lidem na očích, nikdo ji nevidí a vidět ani nechce, nebo nemůže. Staré příběhy pravděpodobně vznikaly jako utajené, hermetické poselství lidské duše pro toho, kdo je byl schopen poznat a přijmout.

Je zřejmé, že podrobný výklad této pohádky je mimo rámec článku a navíc příběhy působí samy o sobě i bez výkladu. Přesto bych se rád zaměřil na dva aspekty. První je postava rybáře, který přestože se svoji ženou nesouhlasil, nebyl schopen se za své přesvědčení postavit, nést následky a prosadit svoji, v tomto případě zřejmě pozitivní vůli. Pro své ne-rozhodnutí nebyl, ale ušetřen následků…
Druhý, mnohem zásadnější aspekt příběhu je zobrazení lidské mysli, lidského ego-centrismu, které nemůže a priori být spokojené a musí neustále vytvářet stále nové příběhy, představy a požadavky. Nespokojenost je v povaze člověka, který zapomněl kým je, který ztratil spojení se svým středem, s Bohem, s lidmi (v jednotě) navzájem. Neustále puzení po růstu, po stále větších a intenzivnějších zážitcích, dojmech a více moci a naplnění, je neklamnou známkou značného rozvinutí tzv. emočního těla. Příběh velmi výstižně staví zrcadlo dnešní konzumní a prorůstové společnosti, která v šíleném snažení se snaží přesvědčit sama sebe o oprávněnosti svého počínání.
Ústředním tématem příběhu je, alespoň podle mne poznatek, že skutečné a pravé hodnoty, moc, ale i štěstí a spokojenost nenajde člověk v obrazech a formách světa, ale ve vlastní duši, ve svém středu.
Onen fakt, že když ona rozmařilá žena se chtěla státi bohem, a byla vrácená zpět do  starého hrnce, nemusí být nutně chápáno jako její potrestání, ale i jako poznání, že opravdové a skutečné se skrývá v prostotě, jednoduchosti a nenápadnosti. Současně lze předpokládat, že království boží nelze nalézt ve formách a zážitcích světa, ale spíše v jednoduchosti, prostotě, kde lidskou mysl nic nedráždí, neláká a nesvádí.
Zkrátka stav vyjádřený „ve starém hrnci“ se jeví být stavem naprostého „nic“, ve kterém však zdánlivě nepochopitelně pouze může přebývat Bůh. Je zde paralela s biblickým příběhem zrození, ve kterém se Bůh nemůže narodit v hlučném hostinci plném lidí, ale pouze v chlévě.
Je vhodné si uvědomit, že věci skutečné a opravdové vypadají jinak než si obvykle představujeme, respektive, že si je nelze vůbec představit. Proto obvykle duchovní vývoj probíhá ve smyslu opouštění a vzdávání  se všeho, co jsme za svůj život nashromáždili a co nám ve skutečnosti brání vidět pravdu.
Až odložíme vše iluzorní, tj. téměř vše co máme, to co zbyde bude skutečnost, kterou dnes však nemůžeme znát…

Zajímavé na příběhu je, že cesta k opuštění představy já, jako zcela odděleného fragmentu ve vesmíru paradoxně je možná pouze přes úplné vnoření do jáství. Zdá se, že i zde platí, že svítání nastává po nejtemnější noci a že cesta do ráje vede přes zdejší hmotný svět.
Příběh mýtického (pohádkového) hrdiny v cestě k sobě samému (za princeznou) má střed v pochopení skutečnosti, která je pro většinu lidí dosud skrytá. Proto symbolické, mýtické či pohádkové příběhy jsou jedním z mála způsobů, jak přiblížit nesdělitelné. Škoda je však, že dnešní civilizace téměř zcela ztratila pochopení pro mýtické (dokonce i církve) a nahradila jej primitivně materialistickým nazíráním na skutečnost. Výsledky počínání na sebe pochopitelně nedaly dlouho čekat. Stále větší defragmentace lidské mysli spolu s narůstajícím odcizením  sobě samému i navzájem, je pouze části demýtizace náboženství i společnosti.

Typické vlastnosti hrdiny, kterými se odlišuje od „obyčejných“ lidí, které z něj teprve dělají skutečného hrdinu, jsou především nezměrné přesvědčení až zapálení pro věc (individuaci). Věří tomu tak silně, že je ochoten za své přesvědčení obětovat i vlastní život. Dalším výrazným znakem je neochvějná odvaha a statečnost. Nejde ani tak o to, že by hrdina měl absenci strachu a obav, jako o to, že se jím dokáže postavit, bojovat s nimi a překonat je. Na počátku snad jenom nejasné tušení se postupně mění v neochvějnou jistotu, že věci nejsou takové, jaké se zdají, že za plátnem světa se skrývá skutečnost o jaké se člověku ani nesní, jakou si neumí ani představit, ba jaká mu ani na mysl nikdy nepřišla.
Další důležitý rys hrdiny je postupné poznání, že ačkoliv udělal vše co bylo v jeho silách, pro splnění úkolu zdaleka nestačí; nastává nezbytně další fáze odevzdání do „rukou“ obvykle ne moc vnímaných sil, které ale jsou odpovědny za projevené stvoření. Není důležité,jak je nazveme, protože to bude pouze náš popis a název, důležité je, že pouze přes naprosté přijetí nepřijatelného, a odevzdání neodevzdatelného, lze splnit úkoly života. V mýtech obvykle nejde o to, jaké jméno dáme Bohu stvořiteli, ale jak plníme jeho vůli.

I na naší cestě k realizaci a nebo zániku, nás čekají obdobné úkoly. První spočívá v zapáleném až spalujícím přesvědčení, že tato realita není až tak stabilní a neměnná, a že za její“oponou“, která je zde snad proto abychom neviděli pravdu, je nepochopitelně více možnosti k existenci, o kterých si většina lidí nemůže nechat ani zdát. Ono přesvědčení je třeba dále naplnit odvahou bojovníka, který ale bojuje pouze sám se sebou, aby nakonec, až splní, co splnit měl, začne se zmenšovat, odevzdávat svou moc do rukou „vyšší“ moci.

Přestože první část cesty hrdiny je velmi obtížná, vždyť zde na adepta čekají jeho vlastní letité a nepřiznané stíny, jeho temná stránka, kterou roky ignoroval, oni draci, kteří hrozí, že jej rozsápou; je druhá část cesty a sice odevzdání ve smyslu „ne vůle má, ale Vůle Tvá nechť se stane“, mnohem obtížnější. Je třeba si uvědomit, že po velmi dlouhou dobu člověk všemi prostředky se snaží zajistit sobě více moci, s přesvědčením, že si zachrání život a získá jakési naplnění. Je ochoten pro příslib získání moci i zaprodat vlastní duši.
Odevzdáním do vůle vyšší moci, člověk ztrácí onu část, zdánlivého sebe, se kterou se již dostatečně ztotožnil, a přestože mu onen vztah přinášel jenom samé trápení, nebývá ochoten se jej vzdát.

Lze si jen navzájem přát mnoho úspěchů na cestě za princeznou, za vlastní duši, v onom párovém vztahu se sebou samým…